Článek
Nápad, který mi přišel logický
Kamarádka byla bez práce několik měsíců. Šetřila každou korunu a bylo vidět, že ji to psychicky ničí. Tchyně má menší firmu a dlouhodobě si stěžovala, že dnešní lidé nechtějí pracovat. Když jsem to spojila, přišlo mi to jako ideální řešení. Znají se, bude tam důvěra a klid. Nenapadlo mě nad tím přemýšlet víc do hloubky.
Už po pár týdnech mi ale začalo něco nesedět. Kamarádka chodila domů vyčerpaná. Mluvila o dlouhých dnech, o tom, že práce je víc, než čekala, a že často nestíhá ani normálně obědvat. Když jsem se ptala, jestli je to aspoň dobře zaplacené, odpovídala vyhýbavě. Tvrdila, že se to časem zlepší a že si teď nechce dělat problémy.
Papír, který řekl víc než rozhovory
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem uviděla její výplatnici. Nešlo o špehování ani zvědavost. Prostě ji měla položenou na stole. Částka mě zarazila. Byla výrazně nižší, než by odpovídalo počtu hodin a náročnosti práce, o které mi vyprávěla. V tu chvíli mi to došlo. Peníze, o kterých tchyně mluvila, nevznikají zázrakem.
Najednou mi začaly dávat smysl všechny poznámky o tom, jak jsou lidé drazí a jak se musí hlídat náklady. Šetří se hlavně na zaměstnancích. Práce je hodně, odpovědnost velká, ale odměna zůstává na minimu. Kamarádka vlastně odváděla práci za dva lidi, ale ohodnocení tomu vůbec neodpovídalo.
Pocit, že jsem selhala jako kamarádka
Nejtěžší pro mě nebylo samotné zjištění, ale pocit viny. Byla jsem to já, kdo ji do té práce přivedl. Já jsem jí říkala, že to bude dobré, že se nemusí bát. Když jsem se jí snažila naznačit, že by si zasloužila víc, jen se smutně usmála. Řekla mi, že ví, jak to je, ale že si teď nemůže vybírat.
Od té doby se na řeči o úspěchu a šikovnosti dívám jinak. Vidím za nimi unavené lidi, kteří makají naplno, ale z výsledku mají jen malý díl. Stačil jeden pohled na výplatnici a pochopila jsem, že některé peníze nevznikají díky chytrosti, ale díky tomu, že někdo jiný pracuje hodně a dostává za to málo. A tenhle obraz už ze sebe nedostanu.
