Článek
Krátkodobý návrat
Bydlím v bytě, kde jsme kdysi žili ve třech s manželem i dcerou. Když najednou zazvonila u dveří a řekla, že nemá kam jít, ani chvíli jsem neváhala a vzala ji dovnitř. Nachystala jsem jí večeři a vyslechla si její situaci. Rozešla se s partnerem a tvrdila, že potřebuje něco dočasného, protože ji takto narychlo nikde nájem nedají. Prý je teď na nájemní byty velký přetlak a ona nechce jít do prvního volného. Dávalo to smysl.
První dny byly zvláštní, ale vlastně milé. Povídaly jsme si, dívaly se večer na televizi, já měla pocit, že ji mám zase blíž. Jenže po týdnu jsem začala vidět věci, které mi dřív unikaly. Ráno vstane pozdě, nechá po sobě hrnek na stole, ptá se, co bude k jídlu. Přesně jako kdysi, když chodila na střední.
Ticho, které mi začíná vadit
Postupem času mi začaly vadit maličkosti. Když dcera není v práci, sedí na gauči a dívá se do telefonu nebo notebooku. Já kolem ní mezitím běhám a uklízím byt nebo chodím na nákupy, aby měla plnou lednici.
Je v pořádku postarat se o vlastní dítě i v dospělosti, aby se mohlo zpět postavit na vlastní nohy, ale začala jsem mít pocit, že ze její strany necítím žádný vděk. Pořád to bylo jen ticho, které mi začalo vadit.
Myšlenky, které nikomu neříkám
Už je to čtyři měsíce mé péče o ni na plný úvazek. Zatím nic neříkám nahlas, ale vím, že to už dlouho nevydržím.
Nejvíc mě děsí, jak rychle si na to zvykla. Jak se ten stav stal normálním. Bojím se, že jednoho dne zjistím, že tu bydlí rok a nic se nezměnilo.
Občas si představuju, jak jí řeknu, že si musí najít vlastní bydlení. Pak ji vidím, jak sedí u stolu a jí polévku, a ztichnu.
Včera jsem stála v koupelně a počítala dny od jejího návratu. Ani nevím proč. Jen jsem koukala na kalendář a přemýšlela, kdy se z toho stal trvalý stav.
Dnes ráno nechala otevřené okno v obýváku a venku mrzlo. Zavřela jsem ho, udělala kafe a sedla si ke stolu. Slyšela jsem, jak se v pokoji převaluje v posteli. A došlo mi, že už dopředu vím, jak bude vypadat celý dnešní den. A ne jen ten. Vím, jak bude vypadat další měsíc a možná i rok. Pokud nezakročím.
