Článek
Ten někdo z Brna byl syn Radek.
Pana N. jsem viděla naposledy v lednu. Vypadal špatně, ale nechtěla jsem se ptát. V březnu přijela sanitka a od té doby bylo ve druhém patře ticho.
Asi po dvou měsících jsem v schránce našla dopis od notáře. Nechápala jsem proč mi píše notář, ale otevřela jsem ho.
Byl to oznámení o dědickém řízení. Pan N. ve své závěti uvedl, že mu patří sklep číslo sedm. Sklep číslo sedm jsme užívali my posledních dvacet dva let. Manžel ho dostal přidělený při nastěhování, nikdy jsme neřešili žádný papír, prostě jsme ho měli. Bylo tam uložené nářadí, zavařeniny, kolo, věci po mamince.
Zavolala jsem správci domu. Řekl, že sklep byl formálně přidělený panu Novákovi ještě z osmdesátých let a že nikdy nebyl převeden. Zeptala jsem se, jak je to možné, že jsme o tom nevěděli dvacet dva let. Odpověděl, že to je dobrá otázka.
Radek z Brna přijel za dva týdny. Zazvonil na naše dveře, představil se, byl slušný. Řekl, že chápe situaci, ale že sklep je jeho a potřebuje ho vyklidit do konce měsíce. Zeptal jsem se proč, co s ním bude dělat, jestli ho aspoň odkoupíme. Řekl, že ho prodá, že potřebuje peníze po tatínkovi nějak zlikvidovat a že sklep jde prodat samostatně.
Manžel volal právníkovi. Ten řekl, že nemáme žádný papír, žádnou smlouvu, nic co by prokazovalo naše právo na ten sklep. Dvacet dva let jsme ho užívali na základě ústní dohody, která neexistuje v žádném dokumentu. Právník řekl, že bychom mohli zkusit vydržení, ale že to bude zdlouhavé a nejisté a že výsledek není zaručený.
Radek sklep prodal za osmdesát tisíc korun sousedce ze čtvrtého patra, která ho chtěla odjakživa. Ta sousedka o naší situaci věděla, protože v paneláku se všechno ví. Koupila ho přesto.
Sklep jsme vyklidili za víkend. Manžel nevydal ani slovo, jen nosil věci nahoru a skládal je na balkon. Kolo jsme dali synovi, nářadí šlo do garáže u tchána. Zavařeniny, kterých bylo asi čtyřicet sklenic, jsem vynesla do auta a odvezla dceři.
Věci po mamince jsem nakonec vyhodila. Nebylo kam s nimi.
Radek mi napsal zprávu, že mu je líto, jak to dopadlo. Neodpověděla jsem.
Správce domu mi pak navrhl jiný sklep, volný po nájemnici která se odstěhovala. Je menší, vlhký a svítí tam jen jedna žárovka. Vzali jsme ho, protože jiná možnost nebyla.
Poučení z toho je prosté. Dvacet dva let jsme si mysleli, že něco máme. Nestačilo to.
