Herec Čestmír Řanda podepsal Antichartu. Jako idealistický komunista dal facku soudruhovi

Čestmír Řanda přišel na svět 5. prosince 1923 v Rokycanech. Maturitu na Vyšší průmyslové škole strojní složil ve válečném roce 1944 a vzápětí ho totální nasazení dovedlo do rokycanských kovohutí.

Při hostování v Rokycanech si získal jako mladý dělník svým talentem herce Jaroslava Průchu. Ten ho nasměroval na pražskou konzervatoř. Setkání jako z románu, ve kterém zkušený mistr v provinčním ochotníkovi rozpozná jiskru a otevře mu dveře, jimiž by se mladý dělník nikdy sám neodvážil projít. Po dokončení konzervatoře v roce 1948 navázal studiem na AMU, kde byl jeho pedagogem profesor Miloš Nedbal. Pražská první scéna ho přijala už během studií na konzervatoři.

V letech 1948 až 1960 patřil k oporám souboru plzeňského Divadla J. K. Tyla. Tehdy ještě nikdo netušil, že z mladíka, který se zaučoval na západočeských prknech, jednou vyroste jeden z nejvýraznějších charakterních herců první scény. Roku 1960 přijal nabídku režiséra Luboše Pistoria a přesunul se do Divadla na Vinohradech, které tehdy neslo název Ústřední divadlo československé armády. Po dvanácti plzeňských letech se Řanda ocitl v městě, kde se nabídky vinohradských režisérů míchaly s prvními pokusy filmařů přitáhnout ho před kameru.

Od 1. srpna 1966 patřil mezi sólisty činohry Národního divadla. V napjaté sezoně 1969/1970 vedl činohru první scény ze šéfovské pozice. Funkce, kterou převzal v sezoně přerušené velkou politickou krizí, vyžadovala od něj víc obratného balancování mezi vedením a hereckým souborem než klasické jevištní rutiny.

Před filmovou kamerou debutoval rolí Slavomíra Mlejnka v Pušově snímku Krejčovská povídka z roku 1953. Tehdy si ještě nikdo z filmových producentů nedovedl představit, jaké galerie záporných hrdinů z toho nenápadného začátku za pár let vyrostou. Velkou dramatickou roli mu nabídl regent Valečský ve Vláčilově dobrodružném filmu Ďáblova past z roku 1961. Postava bezohledného úředníka, který kvůli moci zahodí morální zábrany, přesně odpovídala robustnímu zjevu i temně dunivému hlasu, jaký si Řanda už během plzeňských let vypiloval do nezaměnitelné podoby.

Sám sebe považoval za typického idealistu, kterého soudruzi mezi řádné straníky nepočítali. V hereckých kuloárech, kde se vstup do strany většinou bral jen jako nutné zlo a výtah ke kariéře, byl jeho upřímný idealismus spíš na obtíž než pomoc. Sovětská okupace v srpnu 1968 jím těžce otřásla a vnímal ji jako zradu socialismu, kterému dosud věřil. Pro pravověrného straníka, kterému se právě před očima zhroutila idea reformovatelného socialismu, znamenaly tankové kolony nutnost přepsat to, co o své straně dosud věřil. Stranické kádrování v něm vyvolávalo zuřivost a kvůli ochraně kolegů s ním často ostře nesouhlasil.

Pokus věrchušky stáhnout Karla Högera z televizní obrazovky i filmového plátna ho natolik popudil, že se rozhodl jednat. Sedl k papíru a adresoval rovnou prezidentu Gustávu Husákovi protestní dopis, v němž žádal pro kolegu nápravu. Krátce nato si ho v zákulisí jakési akce odchytil neznámý straník s narážkou, že kvůli dopisu pořádně rozzlobil partaj. Řanda zareagoval tak, že soudruhovi okamžitě vlepil mastnou facku.

Vrcholem propagandistické kampaně proti Chartě 77 se stalo 28. ledna 1977 setkání umělců na půdě Národního divadla. Pražská Zlatá kaplička hostila 28. ledna 1977 největší shromáždění oficiálních umělců, kteří měli stvrdit věrnost komunistické straně. Provolání Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru přečetla přítomným herečka Jiřina Švorcová. V čelních řadách hlediště zasedli mimo jiné Jan Werich, Eduard Haken, Jiří Sovák a Miloš Kopecký.

Po přečtení provolání byli umělci vyzváni, aby svou loajalitu komunistickému režimu stvrdili podpisem souhlasu. Mezi signatáři Anticharty z 28. ledna byl podle archivních fotografií ČTK i Čestmír Řanda, který se podepisoval po boku Petra Štěpánka a malíře Františka Jiroudka. Z provolání zazněla pasáž, v níž Švorcová pohrdala těmi, kdo se „za mrzký peníz odtrhli od vlastního lidu“. Pod prohlášení připojilo svůj podpis přes sedm tisíc umělců, z toho 76 národních a 360 zasloužilých.

Předčasná smrt si pro herce přišla v 62 letech v srpnu roku 1986 a jeho ostatky uložili na pražském Vyšehradě.

Zdroje

https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/1862-cestmir-randa

https://www.kvety.cz/lide/cestmir-randa-herec-pestrych-roli-idealisticky-komunista-nezdravy-styl-zivota/

http://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/3468

https://celebwiki.blesk.cz/osobnost/4009/cestmir-randa-st/

https://www.kroniqa.cz/deset-koblih-k-snidani-facka-funkcionarovi-i-dopis-husakovi-bourlivy-zivot-legendarniho-herce-cestmira-randy/

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/91941/dobrak-cestmir-randa-st-kvuli-hogerovi-zfackoval-soudruha-na-zachodku.html

https://plus.rozhlas.cz/anticharta-pribeh-nejmasovejsiho-umeleckeho-manifestu-v-ceskych-a-slovenskych-8670750

https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/anticharta/

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/herci-a-spol-sli-do-narodniho-na-hanbu/r~i:article:340693/?lp=1

https://www.blesk.cz/galerie/celebrity-ceske-celebrity/608230/velka-galerie-kdo-podepsal-antichartu-pohrdame-vsemi-kdo-se-v-pyse-nebo-za-mrzky-peniz-odtrhli-od-lidu-cetla-svorcova?foto=0

Obrázek

Autor: Národní divadlo – Archiv Národního divadla, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=128098081