Herta Bothe bila ženy v lágru tyčí a střílela je. Po válce odseděla šest let a žila v klidu dál

Herta Botheová přišla na svět v meklenburském městečku Teterow, kde jako náctiletá vypomáhala otci v jeho malém dřevařském krámku. Než se její životní dráha stočila ke koncentračním táborům, absolvovala zdravotnický kurz a pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici. Ještě před válkou se v osmnácti přidala k organizaci Svaz německých dívek, což byla ženská obdoba chlapeckého Hitlerjugend.

Na podzim roku 1942 zamířila do ženské sekce tábora Ravensbrück, kde po dobu čtyř týdnů procházela výcvikem určeným pro budoucí dozorkyně. Po dokončení zaškolení putovala do tábora Stutthof na severu dnešního Polska nedaleko Gdaňsku. Stutthof vznikl hned v prvních dnech konfliktu jako vůbec první nacistický tábor vybudovaný mimo hranice tehdejšího Německa a sloužil původně k internaci polských intelektuálů a politiků.

Právě ve Stutthofu se z někdejší ošetřovatelky stala postava, před kterou se třásly stovky žen. Táborem o ní kolovala jasná přezdívka: „sadistka ze Stutthofu“. Vězenkyně surově napadala dřevěnou tyčí a ty, které nezvládaly tempo nucených prací, bez rozmyslu střílela z pistole.

Během své kariéry dozorkyně prošla celkem třemi tábory. V létě 1944 ji nadřízená Gerda Steinhoffová převelela do pobočného tábora u polské Bydhošti. Když se na počátku roku 1945 přiblížila sovětská fronta, musela spolu s vězenkyněmi opustit tábor pěšky. Kolona vyrazila 21. ledna 1945 na pochod smrti, který vedl přes Osvětim do Bergen-Belsenu. Cestu do Bergen-Belsenu, kde konvoj dorazil kolem konce února, zvládla Botheová jako čtyřiadvacetiletá, zatímco řada vězenkyň během pochodu zemřela vyčerpáním nebo zimou.

V Bergen-Belsenu jí byla přidělena skupina zhruba šedesáti žen, které měla hlídat při dřevařských pracích. Ani tváří v tvář blížícímu se konci války nezměkla. Typickým projevem její krutosti zůstávalo bití mladých vězenkyň dřevěnou tyčí, přičemž údery nezřídka končily smrtí oběti.

Dne 15. dubna 1945 pronikla do Bergen-Belsenu britská armáda. Na rozdíl od mnoha jiných strážců, kteří se pokusili uprchnout, Botheová v areálu zůstala, jako by si vůbec neuvědomovala váhu svých činů. Osvoboditelé zajaté dozorce a dozorkyně ihned nasadili na tu nejtěžší práci: holýma rukama museli přenášet rozpadající se mrtvoly do společných hrobů na okraji tábora. Botheová si přitom stěžovala, že vyhublá těla jsou příliš těžká a trpí bolestmi zad. Víc než cokoliv ji znepokojovala představa, že by od rozložených ostatků chytila tyfus, když neměla k dispozici ani rukavice.

V září 1945 stanula v Lüneburgu před britským vojenským tribunálem spolu s dalšími desítkami obviněných z Bergen-Belsenu i Osvětimi. Během řízení odmítla veškerá obvinění. Popřela, že by kdy kohokoliv uhodila tyčí nebo holí, a tvrdila, že pistoli nikdy neměla. Jediné, co přiznala, bylo občasné fackování těch vězenkyň, které se pokoušely krást jídlo nebo dřevo.

Její obhajoba ovšem narazila na výpovědi přeživších. Jedna svědkyně popsala, jak Botheová umlátila dřevěným kůlem maďarskou Židovku jménem Éva. Dospívající vězeň Wilhelm Grunwald zase u soudu prohlásil, že ji viděl pálit z pistole po dvou zesláblých ženách, které pod tíhou nádoby s jídlem na chvíli zastavily. Rozsudek padl 17. listopadu 1945: deset let odnětí svobody za použití střelné zbraně vůči vězňům, sadistické chování a fyzické útoky.

Z deseti let si ale odseděla pouhých šest. Britská vláda jí udělila milost a 22. prosince 1951 opustila bránu věznice. Po propuštění se provdala, vzala si příjmení Langeová a usadila se na severu Německa, daleko od pozornosti médií i veřejnosti.

Za celý poválečný život nevyjádřila nad svými činy lítost. V rozhovoru pro dokumentární film pronesla větu, která se stala symbolem její neochoty přijmout zodpovědnost: tvrdila, že žádnou chybu neudělala, protože chybou prý byly samotné koncentrační tábory, a ona tam prostě musela jít, aby neskončila mezi vězni. Historici ovšem takovou argumentaci odmítají. Odbornice na osudy dozorkyň Simone Erpelová upozornila, že ženy, které nabídku práce v táboře odmítly, žádné represe nečekaly.

Někdejší sadistka ze Stutthofu nakonec pokojně dožila v Německu a zemřela v březnu roku 2000, když jí bylo 79 let. Historik Jan Adamec ve vysílání Českého rozhlasu připomněl, že příběhy nacistických dozorkyň nejsou jen záležitostí individuálního zla, ale odrážejí ochotu celé společnosti přehlížet hrůzy, které se dějí za zdmi táborů, pokud je páchá někdo jiný.

Případ Herty Botheové ukazuje, jak malý krok může dělit člověka od nelidskosti, a jak snadno může společnost zapomenout na oběti, pokud pachatel po odpykání zlomku trestu zmizí do anonymity. Právě proto stojí za to si takové osudy připomínat, abychom nezapomněli, čeho jsou lidé v krajních podmínkách schopni.

Zdroje

https://www.lifee.cz/trendy/herta-bothe-sadistka-ze-stutthofu-otresna-zpoved-bestie-z-koncentracniho-tabora_82218.html

https://www.dotyk.cz/magazin/sadistka-ze-stutthofu-strilela-po-veznich-do-konce-zivota-necitila-vinu-20201008.html

https://www.dotyk.cz/magazin/herta-bothe-hotovo-30000316.html

https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/nacisticka-sadistka-nemyslim-ze-jsem-chybovala_190516.html

https://zoommagazin.iprima.cz/historie/hitlerovy-vrazedkyne-herta-bothe

https://plus.rozhlas.cz/nacisticke-bestie-pribeh-ctyr-krutych-dozorkyn-z-koncentracnich-taboru-9392591/2

https://en.wikipedia.org/wiki/Herta_Bothe

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/stutthof

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/bergen-belsen-trial

Obrázek

Autor: Silverside (Sgt), Tanner A (Lt); No 5 Army Film & Photographic Unit – This photograph BU 9691 comes from the collections of the Imperial War Museums(collection no. 205125134), Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2412908