Jiřinu Štěpničkovou diváci milovali jako Maryšu i Viktorku. StB ji vlákala do pasti a dostala 10 let

Rodina Štěpničkových si přála chlapce, a když se v dubnu 1912 narodila holčička, otec to dlouho nesl těžce a celá domácnost si na dívku zvykla pod přezdívkou Jirko. Jiřina od mala výborně lyžovala, hrála tenis i fotbal, protože otec ji k pohybu vedl místo obvyklých dívčích zájmů.

Jenže dospívající dívka zatoužila po herectví, a protože otec razantně trval na obchodní akademii, spikla se s maminkou, potají složila přijímačky na konzervatoř a skoro rok mu tvrdila, že studuje ekonomii. Ještě za studií začala hrát v Osvobozeném divadle, kde vystupovala pod matčiným příjmením jako Jiřina Papežová.

Talent mladé herečky nezůstal bez povšimnutí a roku 1930 ji angažovala činohra Národního divadla. Zlomovým okamžikem se stal rok 1933, kdy ji režisér Karel Hugo Hilar obsadil do titulní role dramatu bratří Mrštíků a ona vytvořila zcela nové pojetí Maryši jako křehké dívky plné strachu o svou lásku.

O dva roky později natočil režisér Josef Rovenský filmovou verzi téhož příběhu a právě on z ní učinil zosobnění české venkovské hrdinky, které se pak táhlo celou její kariérou.

Dalším filmem, který ji definoval, byla Babička z roku 1940, kde ztvárnila zamilovanou a posléze pološílenou Viktorku. Setkání na place s hercem Gustavem Nezvalem, jenž ztvárnil černého myslivce, přerostlo z profesionálního partnerství v hluboký citový vztah.

Nezval byl ale ženatý a v tehdejší době nepřicházel rozvod v úvahu, takže se jejich blízkost postupem let proměnila v tiché přátelství. Za nacistické okupace herečka rezolutně zamítla všechny nabídky k účinkování v německých filmech.

Po válce odjela Štěpničková na studijní pobyt do Anglie, kde se jí narodil syn Jiří, a po návratu pokračovala v práci na Vinohradech. Komunistický převrat ale všechno změnil. V létě 1951 obdržela podvržený dopis, v němž ji údajně režisér František Čáp zval do Mnichova s příslibem práce i bydlení.

Celá akce nesla krycí označení Generální prevence a jejím záměrem bylo exemplárně potrestat jednoho člověka z každého profesního oboru, přičemž za kulturu padla volba právě na Štěpničkovou. Dvaadvacátého října 1951 skupinu zadrželi vojáci pohraniční stráže v lesích poblíž Mariánských Lázní, a to včetně čtyřletého Jiřího, kterého matka nesla s sebou.

Soud v prosinci 1952 shledal herečku vinnou z velezrady a vyměřil jí patnáct let odnětí svobody, přičemž trest byl později snížen o pět let. Dodnes budí mráz skutečnost, že kolegové z Vinohradského divadla sepisovali petice žádající pro svou nedávnou kolegyni nejvyšší trest, a mezi signatáři byli Ota Sklenčka, Světla Svozilová, Světla Amortová i Soňa Škodová.

Na druhé straně se zachovala žádost o milost adresovaná prezidentovi, pod kterou se podepsali mimo jiné Zdeněk Štěpánek, Jiří Trnka či Dana Medřická. Malý Jiří mezitím prošel dětským domovem, poté žil u prarodičů a maminku mohl vídat jen jednou za tři měsíce na několik desítek minut.

Z pardubické věznice vyšla Štěpničková podmínečně krátce před prezidentskou amnestií roku 1960. Stát jí se synem přidělil bydlení, ve kterém nefungovala elektřina, netekla voda a nebyl tam ani záchod. Přesto se nevzdala a v roce 1961 poprvé po téměř desetileté odmlce stanula před publikem na kladenské scéně v roli Tylovy paní Marjánky, matky pluku.

Výjimečným momentem její pozdní kariéry se stala role upálené porodní báby ve Vávrově filmu Kladivo na čarodějnice, do níž promítla vlastní zkušenosti ze života za mřížemi. Společná práce s Gustavem Nezvalem, který patřil k nemnoha kolegům ochotným za ni v padesátých letech riskovat, se po jejím návratu z vězení už nikdy neopakovala.

V roce 1968 požádala o soudní rehabilitaci a dočkala se zproštění všech obvinění, jenže v roce 1973 normalizační justice celý proces obnovila a herečce opět vrátila cejch velezrádkyně. Jiřina Štěpničková zemřela pátého září 1985 ve věku třiasedmdesáti let na rakovinu. Teprve dlouho po její smrti, v roce 2018, jí ministr kultury udělil in memoriam titul Dáma české kultury; ocenění v Divadle na Vinohradech převzal syn Jiří.

Příběh Jiřiny Štěpničkové zůstává připomínkou toho, jak snadno dokáže politický systém zlomit i ty nejsilnější. Její syn Jiří Štěpnička dnes patří mezi přední herce Národního divadla a svým uměním nese dál to, co mu matka předala navzdory všemu, co musela prožít. Kdo chce hereččin osud poznat do hloubky, může sáhnout po televizním filmu Past z roku 2020 v režii Viktora Polesného, kde ji ztvárnila Zuzana Stivínová.

Zdroje

https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=3608:stepnickova-jirina&Itemid=111&lang=cs

https://www.kvety.cz/historie/jirina-stepnickova-herecka-obet-rezimu-stb-emigrace-syn-smrt/

https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/2708-jirina-stepnickova

https://www.i60.cz/clanek/detail/30307/herecka-jirina-stepnickova-dostala-za-vlastizradu-15-let-vezeni-jeji-herecke-kolegyne-pozadovaly-trest-smrti

https://www.extra.cz/tema/jirina-stepnickova

https://www.poznatsvet.cz/kultura-a-umeni/herecky-ceskoslovensko-kviz/

https://www.vlasta.cz/celebrity/jirina-stepnickova-syn-jak-zemrela-kdo-ji-udal/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/sla-za-svobodou-a-skoncila-za-mrizemi-filmova-past-zachytila-osud-jiriny-stepnickove-53165

https://zena-in.cz/clanek/pro-jirinu-stepnickovou-zadaly-jeji-kolegyne-trest-smrti

Obrázky

Autor: David Sedlecký – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=83127414

Autor: Lukášos Maieros – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=84326842

Autor: re-photo by David Sedlecký – book/kniha: Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 47, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=57000879