Kadeřnice mi bez varování ostříhala dlouhé vlasy. Pak si řekla o vyšší částku za víc práce

Do salonu jsem šla po práci, protože jsem potřebovala jen malý zásah. Vlasy jsem si pěstovala skoro čtyři roky a byla jsem na ně zvyklá. V online rezervaci jsem proto do poznámky napsala, že chci zastřihnout konečky a délku zachovat. Cena v ceníku byla 450 korun.

Kadeřnice mě přivítala, posadila do křesla a zeptala se, co si přeju. Ukázala jsem prsty asi dva centimetry a řekla, že víc ne. Přikývla, začala mi vlasy česat a pak je rozdělila na prameny. Nejdřív jsem ji sledovala v zrcadle, ale po chvíli jsem se soustředila na telefon, protože jsem čekala pracovní e-mail. Když jsem se znovu podívala, na zemi ležely dlouhé prameny.

Zeptala jsem se, jestli opravdu bere jen konečky. Odpověděla, že musí srovnat vrstvy, jinak by to nebylo rovné. To mě uklidnilo jen částečně, ale seděla jsem dál. Fénování trvalo dlouho a ona mi vlasy nakonec vyžehlila.

Když mě otočila k zrcadlu, nejdřív jsem nevěděla, co mám říct. Vlasy mi sahaly sotva pod lopatky. Vzala jsem jeden pramen do ruky a přiložila ho k místu, kde mi dřív končil. Chybělo skoro dvacet centimetrů. Rozplakala jsem se přímo v křesle.

Kadeřnice ustoupila a řekla: „Konečky byly hodně poškozené, musela jsem jít výš.“ Ukázala jsem jí rezervaci s poznámkou o zachování délky. Pokrčila rameny, že poznámka není zadání a že ona viděla poškození. Nepůsobila zle, spíš jistě. To mě rozzlobilo víc než samotné nůžky.

U pokladny mi řekla částku 750 korun. Ceník jsem měla v ruce a položka za zastřižení konečků byla 450. Zeptala jsem se, proč je to víc. Vysvětlila, že s dlouhými vlasy měla víc práce a že musela řešit poškozené konečky. Odmítla jsem zaplatit navýšenou cenu a požádala o majitelku.

Majitelka přišla z vedlejší místnosti. Vysvětlila jsem jí, co jsem si objednala, co jsem ukázala na prstech a co je v rezervaci. Majitelka si otevřela systém, našla mou objednávku i poznámku. Pak se zeptala kadeřnice, jestli mi před střihem řekla postup. Kadeřnice mlčela.

Majitelka řekla, že se podívá na záznam z kamery nad křeslem. Nechtěla jsem to hrotit, ale řekla jsem, že zaplatím jen cenu, na kterou jsem byla připravená, nebo nic. Majitelka mě od pokladny odvedla stranou a řekla: „Záznam i objednávka sedí. Nic navíc platit nebudete.“ Omluvila se a chtěla vědět, jestli chci přijít jindy na úpravu zdarma. Odmítla jsem.

Druhý den mi majitelka zavolala, že si prošla další rezervace kadeřnice a objevila dvě zákaznice, které popsaly stejný postup. Obě si stěžovaly, že jim bez dohody zkrátila vlasy víc, než chtěly. Majitelka řekla, že kadeřnici propustila. Nebylo to pro mě vítězství, spíš úleva, že se to nebude opakovat další ženě.

Do salonu jsem se už nevrátila. Za měsíc jsem si našla jiný, menší podnik. Když jsem se objednávala, napsala jsem do poznámky přesně, co chci. V křesle jsem kadeřnici nejdřív požádala, aby mi ukázala první pramen, než bude pokračovat. Ukázala mi ho a já přikývla. Vlasy mám pořád kratší, než jsem měla, ale už se při každém střihu nejdřív dívám na ruce a na nůžky.