Článek
Nenápadná prosba
Lucka si mě pozvala do kavárny na náměstí ve tři odpoledne. Objednala jsem si kávu a ona začala mluvit dřív, než jsem stačila přitáhnout židli. Chtěla, abych jejímu manželovi Martinovi řekla, že u mě včera večer byla. Prý to stačí jednou, telefonicky, a víc už řešit nebude.
Zasmála jsem se, protože jsem myslela, že jde o vtip. Nepřipadalo mi to legrační, ale nic jiného mě nenapadlo. Lucka se však tvářila vážně a čekala na odpověď. Zeptala jsem se, co se vlastně stalo. Řekla, že se včera sešla s Pavlem. To jméno jsem znala. Bývalý přítel, se kterým se rozešla dávno předtím, než potkala Martina. Prý se jen náhodou potkali na nádraží a ona se nechala ukecat na jednu kávu. Jenže Martinovi řekla, že byla u mě. A teď se prý začal vyptávat, protože jí nevěří.
Nechápala jsem, proč by mu nemohla říct pravdu. Lucka se na mě podívala a řekla, že Martin je žárlivý a že by to neunesl. Podle ní šlo o nevinné setkání a nebylo proč dělat problém. Jenže já jsem měla Martina ráda a připadalo mi hloupé mu lhát do očí. Řekla jsem jí, že do toho jít nechci.
Důvody, které jsem nechtěla slyšet
Lucka začala naléhat. Prý jenom jeden telefonát, jedna věta, a hotovo. Že si to Martin stejně nijak neověří. Tvrdila, že mi to oplatí, až budu potřebovat. Připomněla mi, jak mi předloni pomohla s přestěhováním, a dala mi najevo, že bych se měla odvděčit.
Nebylo mi to příjemné. Seděla jsem tam, míchala kávu a přemýšlela, jak z toho ven. Lucka měla pravdu v tom, že mi pomohla. Ale nepamatovala jsem si, že bychom si tenkrát něco slibovaly. Šlo o obyčejnou výpomoc mezi kamarádkami, ne o obchod.
Řekla jsem, že to neudělám. Lucka se zamračila a začala mi vyprávět, jak je Martin poslední dobou nesnesitelný. Prý kontroluje, kdy přijde domů, a ptá se na každou korunu. Možná to byla pravda, možná ne. Nemohla jsem to posoudit, protože jsem u nich nebyla. Ale i kdyby měl Martin své chyby, lhát kvůli tomu nešlo. Lucka to zkusila jinak. Prý ať se na to dívám prakticky. Když řekne pravdu, Martin se naštve. Když zalžu, všechno bude v pořádku a oni si to vyříkají sami. Podle ní jsem byla jediná, kdo mohl situaci zachránit. A já jsem začala váhat. Ne proto, že bych chtěla lhát, ale protože jsem nevěděla, co je správné. Lucka byla moje kamarádka. Martin byl taky fajn člověk. Nechtěla jsem, aby kvůli mně přišli o vztah.
Někdo stál za Luckou
V tu chvíli jsem uslyšela známý hlas. Martin stál přímo za Luckou. Nevím, jak dlouho tam byl, ale podle toho, co řekl, slyšel celý rozhovor od začátku. Držel v ruce mobil a tvářil se klidně, až mi to bylo divné. Podívala jsem se na Lucku a viděla jsem, jak zbledla.
Martin řekl, že už nemusí nic vymýšlet. Prý přišel na kávu a slyšel celý rozhovor. Seděl prý u okna a čekal.
Lucka se vzpamatovala rychle. Ukázala na mě a řekla, že jsem to byla já, kdo jí ten nápad dal. Že jsem jí prý poradila, aby si vymyslela alibi. Bylo to tak nesmyslné, že jsem ani neměla sílu se bránit. Martin se na ni podíval a řekl, že slyšel dost. Věděl, kdo mu lhal. A věděl, že já jsem to nebyla.
Kdo komu lhal
Martin si přisedl k nám. Nebyl naštvaný, spíš unavený. Řekl Lucce, že o Pavlovi věděl. Prý mu to řekla jedna známá, která je viděla na nádraží. Chtěl jen slyšet, jestli mu to Lucka řekne sama. Neřekla. Místo toho si vymyslela historku o mně. Lucka se rozplakala. Začala tvrdit, že to bylo jen jednou a že se nic nestalo. Martin poslouchal a potom řekl, že mu nejde o Pavla. Jde mu o to, že mu lhala. A že se to snažila hodit na mě. To bylo podle něj horší než ta káva.
Seděla jsem tam a nevěděla, co říct. Nakonec jsem se zvedla a řekla, že půjdu. Martin mi poděkoval, že jsem mu nelhala. Lucka se na mě nepodívala. Zaplatila jsem svou kávu a odešla. Od té doby jsem Lucku neviděla. Martin mi jednou napsal, že se rozešli.
