Článek
Čekárna, která mě rozhodila
Když jsem otevřela dveře čekárny, ucítila jsem zvláštní směs dezinfekce a starého vybavení. Všechno bylo sice čisté, ale působilo to jako místo, kde se nic nezměnilo dvacet let. Židle byly pevné, jen už dávno ztratily svou barvu, a plakáty na stěnách měly ošoupané rohy. Seděla tam jen jedna žena, která se dívala do země a tvářila se, jako by tu trávila déle, než by chtěla. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že vzhled není podstatný, ale atmosféra byla zvláštně stísněná. Měla jsem nutkání se otočit, ale už jsem byla objednaná, a tak jsem čekala, až se otevřou dveře.
První kontakt s lékařem
Když lékař vyšel z ordinace a pokynul mi dál, překvapilo mě, jak byl věcný. Nepřivítal mě ani úsměvem, ani klasickou větou. Místo toho se mě jen zeptal, jestli mám pevné nervy a nebojím se. V tu chvíli jsem znejistěla. Jeho tón nebyl zlý, spíš suchý a neosobní, ale dojem to zanechalo zvláštní. V ordinaci bylo polotemno, světlo z velké lampy dopadalo jen na křeslo a zbytek působil až nepřirozeně stroze. Říkala jsem si, že se musím uklidnit, ale už jsem si nebyla jistá, jestli jsem na správném místě.
Vyšetření, které mě nepřesvědčilo
Posadila jsem se do křesla, které při pohybu zavrzalo. Všimla jsem si, že vybavení je starší, ale čisté a zjevně pravidelně udržované. Lékař pracoval rychle a tiše. Téměř nic nevysvětloval a jeho postup byl spíš razantní než jemný. Když mi prohlížel zuby kovovým nástrojem, cítila jsem tlak, který mě znejistil, i když to nebyla bolest. Po chvíli řekl, že jeden zub vypadá podezřele, a doporučil, abych to řešila co nejdříve. Neznělo to nijak dramaticky, ale tón byl tak strohý, že jsem mu automaticky nedokázala věřit. Celou dobu jsem se nemohla zbavit pocitu, že tam nejsem jako pacient, ale spíš jako položka v seznamu.
Rozhodnutí přišlo okamžitě
Když mi nabídl, že by mohl zákrok udělat rovnou, moje srdce se rozbušilo. Nebylo to ze strachu z bolesti, ale z atmosféry, která na mě doléhala od první minuty. Instinkt mi začal křičet, ať odsud odejdu. Nebylo to nic konkrétního, jen celkový pocit, který jsem nedokázala ignorovat. Řekla jsem, že si potřebuji vše promyslet, a vstala jsem. Lékař jen přikývl, ani se nepokusil mě přesvědčit. Jeho lhostejná reakce mě v rozhodnutí jen utvrdila.
