Článek
Naposledy to bylo na tátových šedesátinách. Seděli jsme u stolu, jedli řízky a bylo to fajn, dokud se teta Jarka nenaklonila přes mísu bramborového salátu a nezeptala se: „A co ty, pořád sama?“ Řekla jsem, že jo. Pokývala hlavou a řekla, že by se s tím mělo něco dělat, že mi utíká čas.
Teta Jarka je třikrát rozvedená.
Nemám jí to za zlé, myslí to dobře. Všichni to myslí dobře. Máma, táta, kamarádky, kolegyně v práci, paní v drogerii, u které jsem jednou bůhvíproč řešila, že žiju sama. Všichni se shodnou na tom, že bych si měla někoho najít. Nikdo mi ale neřekl kde a jak.
Kamarádka Lenka mi minulý rok řekla, ať si založím profil na seznamce. Založila jsem. Nahrála jsem fotku, vyplnila, co mě baví, a čekala. Za první týden mi napsalo asi dvacet chlapů. Tři z nich poslali jako první zprávu fotku, na kterou se radši nebudu odkazovat. Čtyři se rovnou zeptali, co mám na sobě. Jeden mi napsal „ahoj kočko, bydlíš sama?“ a když jsem odpověděla, že jo, tak se zeptal, jestli může přijet. Bylo úterý dopoledne.
S dvěma jsem se sešla na kafe. První strávil hodinu a půl vyprávěním o své bývalce. Dozvěděla jsem se, jakou má barvu vlasů, kde pracuje, kolik váží a proč je to její chyba, že se rozešli. Když jsem se zvedla k odchodu, zeptal se, jestli půjdeme k němu. Druhý byl docela příjemný, bavili jsme se normálně, ale pak řekl, že hledá hlavně někoho, kdo by mu vařil, protože žije sám a nebaví ho to. Řekla jsem, že já taky ráda nevaším.
Zrušila jsem ten profil po měsíci.
Máma mi občas vystřihne článek z časopisu. Naposledy to byl nějaký seznam míst, kde je největší šance potkat partnera. Fitko, kurzy vaření, dobrovolnictví, turistický oddíl. Chodím do fitka tři roky. Jsou tam hlavně ženské a jeden starší pán, který chodí na rotoped a čte si u toho noviny. Na kurz vaření jsem šla jednou. Bylo nás tam osm žen a lektor.
Kolegyně Zuzka potkala svého manžela na benzínce. Zastavili u stejného stojanu a začali se bavit. Kolegyně Míša potkala svého na svatbě společných známých. Kamarádka Petra si s tím svým psala dva roky přes internet, než se vůbec sešli. Všechny ty příběhy mají jedno společné — náhodu. A náhodu si naplánovat nejde.
Co mě unavuje, není to, že jsem sama. Sama jsem v pohodě. Mám práci, mám byt, mám kamarádky, mám kočku, mám co dělat. V neděli si přečtu knížku, v sobotu jdu na výlet, večer si pustím seriál a nikdo mi neřve z obýváku, ať mu přinesu pivo.
Co mě unavuje, jsou ty rady. Protože každý, kdo mi řekne „měla bys někoho najít“, předpokládá, že se dostatečně nesnažím. Že kdybych chtěla, tak si někoho najdu. Jako by chlapi leželi někde na hromadě a stačilo si pro jednoho dojít.
Táta mi jednou řekl, ať nejsem tak vybíravá. Řekla jsem mu, že nejsem vybíravá, ale že nechci žít s někým, s kým mi bude hůř než samotné. Pokrčil rameny a řekl, že prý takhle ale skončím sama. Řekla jsem, že sama už jsem a že to zatím zvládám líp než teta Jarka svá tři manželství.
Tomu se zasmál. Máma ne.
Minulý pátek jsem seděla doma na gauči, v teplákách, jedla jsem zmrzlinu lžící rovnou z kelímku a koukala na detektivku. Bylo mi dobře. Nikde jsem nemusela být, nikomu jsem se nemusela líbit, nikdo mi neříkal, co bych měla dělat se svým životem. Pak mi zavolala Lenka a zeptala se, jestli jsem si zase založila tu seznamku. Řekla jsem, že ne. Řekla, ať to zkusím znovu, že tentokrát bych mohla zkusit jinou aplikaci. Prý je tam víc normálních chlapů.
Řekla jsem, že to zvážím. Nezvážím.
Není to tak, že bych nechtěla partnera. Chtěla. Chtěla bych někoho, s kým mi bude fajn, s kým si sednu na balkon a budeme mlčet a bude to stačit. Ale tohle se nedá objednat. Nedá se to zařídit tím, že si někam zajdu nebo si něco založím. Buď to přijde, nebo nepřijde. A mezitím žiju svůj život a je to dobrý život, i když se do něj nevejde teta Jarčina představa o štěstí.
