Článek
Představa, kterou jsem si roky hýčkala
Celý život jsem pracovala a brala to jako samozřejmost. Vyrůstala jsem v době, kdy se říkalo, že kdo poctivě maká, ten se na stáří bát nemusí. Nikdy jsem nebyla rozhazovačná, šetřila jsem, nebrala si zbytečné půjčky a žila spíš skromně. O důchodu jsem přemýšlela jen okrajově. Vždycky to bylo něco, co přijde až potom.
Když se blížil termín odchodu, říkala jsem si, že sice zchudnu, ale ne dramaticky. Pořád budu mít na základní věci a něco málo navíc. Tak to přece mají všichni, říkala jsem si.
První výpis a studená sprcha
Pamatuji si přesně ten den, kdy jsem otevřela obálku. Seděla jsem u kuchyňského stolu a chvíli jsem jen koukala na číslo před sebou. Ne proto, že by bylo tak nízké, že bych se zhroutila. Spíš proto, že jsem si uvědomila, jak moc jsem si celý život nalhávala.
Najednou jsem začala v hlavě přepočítávat běžný měsíc. Nájem, energie, léky, jídlo. Drobnosti, které jsem dřív ani neřešila, dostaly úplně jinou váhu. Poprvé v životě jsem si sedla s tužkou a papírem a opravdu počítala každou položku.
Ticho kolem důchodů
Začala jsem se nenápadně ptát lidí kolem sebe. Kamarádek, sousedek, známých. Všichni byli opatrní. Nikdo neřekl konkrétní částku. Odpovědi byly mlhavé, uhýbavé, někdy až podrážděné. V tu chvíli mi došlo, proč se u nás o důchodech nemluví nahlas.
Je to stud. Nechceme přiznat, že po desítkách let práce žijeme od výplaty k výplatě, jen se tomu teď říká jinak. Je to strach, že budeme vypadat jako ti, co to nezvládli. A možná i vztek, že jsme věřili systému, který nám slíbil jistotu.
Každodenní realita bez iluzí
Nežiju špatně, ale žiju jinak. Každý nákup zvažuji, každé rozhodnutí má váhu. Už si nekoupím něco jen proto, že se mi to líbí. Přemýšlím dopředu, počítám rezervy a hlídám se. Ne proto, že bych byla lakomá, ale proto, že chci mít klid.
Nejtěžší nebylo zvyknout si na menší částku, ale přijmout fakt, že tohle je realita, o které se nemluví. Každý ji prožívá potichu doma u stolu, stejně jako já tenkrát s tou obálkou.
Věc, kterou jsem nečekala
Dnes už chápu, že mlčení kolem důchodů není náhoda. Je to obrana. Když o tom nemluvíme, nemusíme si přiznat, jak křehké to celé je. Já už mlčet nepotřebuju. Ne proto, že bych si stěžovala, ale proto, že pravda je někdy jediná věc, která člověku vezme iluze a zároveň mu dá pevnější půdu pod nohama.
