Článek
Ranní rituál
Můj stůl je hned u dveří, takže ho jako první vidím, když vejdu. Petr ho má o pět metrů dál, u okna. Jenže každý den v sedm třicet, když přijde, si sedne k mému. Prý si potřebuje něco rychle zkontrolovat, než se usadí. Většinou tam sedí, dokud nepřijdu. Někdy i potom.
Zpočátku jsem to nijak neřešila. Přišlo mi to jako drobnost. Ale postupně mi začalo vadit, že si nemůžu nikam odložit tašku, že musím čekat, až se uvolní místo, že se mi jeho papíry pletou s mými. Několikrát jsem ho poprosila, ať si sedne ke svému stolu. Usmál se a řekl: „Já už jdu.“ Nešel. Vedoucí o tom nevěděl, nebo to neřešil. Já jsem si stěžovat nechtěla, abych nevypadala jako někdo, kdo dělá problémy kvůli maličkosti.
Papír na stole
Jednoho čtvrtka jsem přišla o něco dřív. Petr tam nebyl, ale na mém stole ležela hromádka papírů. Chtěla jsem je odsunout, abych si mohla sednout, ale všimla jsem si, že je to vyúčtování služební cesty. Jeho jméno, jeho cesta. Prolistovala jsem to. Byly tam položky za hotel, dopravu a schůzky. Věděla jsem, že tu cestu měl před měsícem. A věděla jsem, že některé ty schůzky se nekonaly, protože jsem byla u toho, když je odvolával. Částky mi přišly vysoké. Přečetla jsem to pozorně. Nesedělo mi to.
Nechala jsem papíry na stole a šla si udělat kávu. Když jsem se vrátila, pořád tam byly. Petr seděl u svého stolu a tvářil se, že o nic nejde. Nezmínil se, že by mu něco chybělo. Odpoledne jsem dokument vzala a dala si ho do své složky. Říkala jsem si, že mu ho zítra vrátím. Ale on si ho nevyžádal.
Cesta k vedoucímu
Dva dny jsem přemýšlela, co s tím. Mohla jsem mu papíry vrátit a říct, že je zapomněl. Jenže to by neřešilo, že mi zabírá stůl. A hlavně mi to nedalo. Ty položky vypadaly divně. Rozhodla jsem se dokument předat vedoucímu. Ne proto, abych Petra potopila, ale protože jsem měla pocit, že by to měl vidět. Zaklepala jsem a položila papíry na stůl. „Našla jsem to na svém pracovním místě. Je tam Petrovo jméno,“ řekla jsem. Vedoucí si mě vyslechl, podíval se na dokument a řekl, že to prošetří.
Kontrola
Netrvalo to dlouho. Vedoucí si vyžádal starší vyúčtování a nechal je projít. Ukázalo se, že Petr si nechal proplácet cesty, které se nekonaly, a služby, které nevyužil. Nebylo to nic velkého, vždycky šlo o pár stovek, aby to nepadlo do oka. Ale dělal to několik měsíců. Na schůzce se prý přiznal. Možná měl nějaké problémy s penězi, to nevím. Nedostal výpověď, ale přeřadili ho na jiné oddělení. Když si balil věci, nepodíval se na mě. Já jsem byla ráda, že to nemusím řešit dál.
Prázdné místo
Od té doby můj stůl zůstává prázdný. Nikdo si na něj nesedá. Ráno přijdu, položím si tašku, zapnu počítač a mám celý den své místo. Koupila jsem si květinu a postavila ji k monitoru. Když někdo projde a chce si něco odložit, řeknu: „Tady je to moje.“ Dřív bych to neudělala. Teď mi to přijde normální. Dneska jsem si na stůl položila svůj hrnek a nikdo ho neodsunul.
