Článek
Jak o něm mluvila v práci
V práci o něm mluvila pořád. Ne vyloženě přehnaně, ale často. Co spolu vařili, kam pojedou o víkendu, jak jí ráno psal zprávu. Přiznám se, že mi to někdy přišlo zvláštní.
Jednou jsem si říkala, jestli si ho trochu neidealizuje. Působila jako někdo, kdo má všechno hodně promyšlené a pod kontrolou, a pak najednou mluvila o partnerovi skoro s dětskou radostí.
Pamatuju si, jak jsem jí jednou řekla „Ty jsi z něj úplně mimo“. Jen se zasmála a řekla, že možná jo.
Příjezd na svatbu
Na svatbu jsem šla spíš ze slušnosti. Nečekala jsem, že mě to nějak zasáhne. Měla jsem pocit, že toho o jejich vztahu vlastně vím až moc, protože o něm mluvila skoro denně.
Když jsem dorazila, hosté už se scházeli. Stála jsem stranou a pozorovala lidi. Pak jsem ho uviděla poprvé naživo.
Nevypadal nijak výjimečně. Obyčejný chlap, trochu nervózní, pořád něco kontroloval kolem sebe. Ale pak jsem si začala všímat detailů.
Jak se o ni staral
Ještě před obřadem za ní několikrát přišel. Jednou jí podal vodu, aniž by ho o to požádala. Podruhé jí upravil vlasy, protože jí vítr foukl pramen do obličeje. Byly to drobnosti, ale dělal je úplně automaticky.
Během focení si všiml, že je jí zima, a hned jí přinesl sako. Ne před lidmi, spíš bokem, aby z toho nebyla scéna. Ona se na něj podívala způsobem, který jsem u ní v práci nikdy neviděla.
V jednu chvíli jsem slyšela, jak se jí tiše ptá, jestli už jedla. Řekla, že ne, a on jí za chvíli přinesl talíř. Nepůsobilo to přehnaně. Spíš jako kdyby byl neustále naladěný na to, co potřebuje.
Moment, kdy mi to došlo
Během obřadu jsem je sledovala a najednou mi to zapadlo. Ona o něm nemluvila proto, že by ho chtěla ukazovat nebo si něco dokazovat. Prostě byl přirozeně součást jejího života.
On se na ni díval s obrovským soustředěním. Jako kdyby pro něj v tu chvíli nic jiného neexistovalo. A ona vedle něj působila klidně, jistě, skoro lehce.
V tu chvíli mi došlo, že ji opravdu miluje. Ne okázale. Ne teatrálně. Prostě tím, jak se k ní choval každou minutu.
Večer mezi hosty
Večer jsem seděla u stolu a občas je sledovala přes sál. Pořád byli nějak v kontaktu. Letmý pohled, dotek ruky, krátká věta.
Později si ke mně na chvíli sedla. Byla klidná, skoro až tichá. Řekla jen, že je strašně šťastná. Nebylo to velké vyznání, spíš obyčejná věta pronesená mezi řečí.
Když jsem odcházela
Odjížděla jsem už za tmy. V autě jsem si přehrávala ten den v hlavě. Uvědomila jsem si, že jsem ji v práci asi trochu soudila.
Doma jsem si sedla na gauč a chvíli jen koukala do tmy. Pořád jsem měla před očima ty malé momenty. Jak jí podával vodu. Jak se ptal, jestli jí není zima. Jak ji hledal pohledem přes místnost. A nějak jsem najednou chápala, proč ten den zářila tak, jak zářila.
