Článek
Změna atmosféry
Už první den po víkendu, kdy se o dědictví dozvěděla, přišla do práce se zcela novým sebevědomím. Sedla si ke stolu vedle mě a nahlas si povzdechla, že prý konečně spí v místnostech, které jsou její, a ne v podnájmu. Všichni jsme jí gratulovali, ale už tehdy jsem cítila, že to nebude jen radostné sdílení. V dalších dnech se to rozjelo naplno. Začala porovnávat své nové bydlení s našimi pronájmy a byla viditelně potěšená, když mohla připomenout, že jí teď žádná banka nediktuje splátky ani úroky.
Jak její řeči dopadaly na mě
Zpočátku jsem to brala s nadhledem. Každý by měl radost, kdyby se mu ulevilo od nájmu nebo hypotéky. Jenže ona o tom mluvila každý den a stále ve stejném duchu. Když jsem jednou zmínila, že mi končí fixace na hypotéce a bojím se horších podmínek, řekla jen, že je ráda, že už takové starosti řešit nemusí. Její tón nebyl zlomyslný, spíš povýšený. Jako by si myslela, že dědictví je výsledek práce, a ne čistá náhoda. Začala jsem se přistihovat, že kvůli ní své vlastní starosti zlehčuji, protože jsem věděla, že by na ně měla připravenou nějakou poznámku o tom, jak ona nic z toho řešit nemusí.
Narušený vztah
Dřív jsme spolu chodily na oběd a bavily se o běžných věcech. Teď se u každého tématu snažila ukázat, jak je na tom lépe. Když jsem zmínila, že mi stouply zálohy, prohlásila, že si to taky zažila, ale že už má od takových starostí pokoj. Když jsem řekla, že zvažuji menší rekonstrukci kuchyně, odpověděla, že u ní v bytě je vše staré, ale že jí to nevadí, protože hlavní je, že je to její. Přestalo mě bavit se s ní bavit, protože jsem měla pocit, že jsem pro ni jen připomínkou problémů, kterým se už vyhnula.
Co mě nakonec přimělo změnit postoj
Největší zlom přišel ve chvíli, kdy jsem ji viděla, jak se u tiskárny baví s jinou kolegyní. Opět vyprávěla o tom, jak jí dědictví změnilo život. Druhá kolegyně se usmála, ale po jejím odchodu si jen povzdechla, že to poslouchá už potřetí za týden a že by si přála, aby si naše kolegyně uvědomila, že se nemá čím chlubit. Tehdy mi došlo, že mě její chování netrápí proto, že bych jí záviděla, ale proto, že neumí mluvit o svém štěstí bez toho, aby tím snižovala nás ostatní. V tu chvíli jsem se uklidnila. Ne proto, že by se její chování změnilo, ale protože jsem pochopila, že její řeči nejsou o mně, ale o tom, jak se snaží sama sebe přesvědčit, že si nový život zaslouží.
