Článek
Nadšení z akce
Do obchodu jsem šla bez většího plánu. Všimla jsem si nápisu „Akce“ u másla a zvedla se mi nálada. Máslo používám skoro denně a doma ho nikdy nemám dost. Vzala jsem proto dvacet kusů, s tím, že si udělám zásobu. Připadala jsem si chvilku jako někdo, kdo vyzrál na drahotu.
U pokladny jsem sledovala, jak pokladní jeden kousek po druhém přejíždí přes čtečku. Čekala jsem, že se částka na displeji výrazně sníží, ale nestalo se nic. Podívala jsem se na ni a zeptala se, jestli se slevy načtou až později.
Nepříjemné vysvětlení
Podívala se na mě bez zájmu a řekla, že sleva platí jen pro ty, kteří mají staženou jejich aplikaci. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Když jsem pochopila, že to myslí vážně, sáhla jsem po telefonu, že si ji hned stáhnu. Pokladní protočila oči a hlasitě si povzdechla.
Fronta za mnou ztichla. Bylo slyšet jen to její přehnané oddychování, jak prsty ťuká do pultu a dává mi okázale najevo, že zdržuju. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Aplikace se mi stahovala pomalu a ona po chvíli znovu vzdychla, tentokrát ještě hlasitěji, jako by ji ten můj pokus o připojení osobně urážel.
Trapný okamžik
V tu chvíli jsem se cítila jako malá holka, která udělala něco špatně. Její výraz mluvil jasně. Byla otrávená, znuděná a znechucená, že vůbec existuju. Ještě si něco zamumlala pod nos, něco jako že tohle má pořád, a já cítila, jak se ve mně všechno sevřelo.
Podívala jsem se na tu hromadu másla na pásu, na ty lidi za mnou, kteří jen čekali, až to vzdám. A tak jsem to udělala. Řekla jsem klidně, že to nechci a že si to můžou nechat. Otočila jsem se a odešla, aniž bych počkala na účtenku.
Horko v očích
Když jsem vyšla z obchodu, rozbušilo se mi srdce. Měla jsem chuť se vrátit a něco jí říct, ale neudělala jsem to. Sedla jsem si venku na lavičku a chvíli se dívala do tašky, která zůstala prázdná. Cítila jsem vztek i stud zároveň. Ne kvůli slevě, ale kvůli tomu, jak se ke mně chovala.
Nemám ráda, když se někdo tváří, že jsem obtíž. Vím, že měla těžký den, ale to nemění nic na tom, že já jsem si ho kvůli ní pokazila.
Ticho doma
Doma jsem otevřela mrazák, kam jsem chtěla másla naskládat. Zůstalo tam místo, které jsem si pro ně připravila. Dlouho jsem se na něj dívala a říkala si, že to celé byla hloupost. Kvůli pár korunám jsem si nechala zkazit náladu i víru v obyčejnou lidskost.
Ten večer jsem si namazala chleba z posledního zbytku másla a přemýšlela, jestli jsem reagovala přehnaně. Možná ano, ale ten pohled pokladní, to její teatrální vzdychání a způsob, jak mi dávala najevo, že obtěžuji, mi v hlavě zůstal.
A tak jsem si řekla, že pokud někdy přijde další velká akce na máslo, půjdu raději jinam. Tam, kde se na zákazníky aspoň občas usmějí.
