Článek
Rodinný obchod bez podezření
Když jsem se rozhodla pořídit si ojeté auto, nabídka v rodině mi přišla jako ideální řešení. Snacha vůz používala běžně, jezdila s ním do práce i na nákupy a tvrdila, že je spolehlivý. Auto jsem si vyzkoušela, projela se s ním a nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo vážnější problém. Cena odpovídala stáří vozu a já měla pocit, že kupuji něco, o čem vím víc než u neznámého prodejce z bazaru. Přepis proběhl bez komplikací a já odjížděla s pocitem, že jsem udělala rozumný krok.
Půl roku bez větších potíží
S autem jsem následně jezdila zhruba půl roku. Nebyla to žádná dálniční raketa, ale na běžné pochůzky a kratší cesty stačilo. Nikde jsem nezůstala stát, motor běžel klidně a žádná kontrolka nesvítila. Občas jsem zaslechla drobné zvuky, ale přikládala jsem to stáří auta. Říkala jsem si, že u staršího vozu je to normální a že technická kontrola ukáže, co bude potřeba časem řešit. Do té doby jsem neměla důvod si myslet, že by auto bylo ve špatném technickém stavu.
Technická jako studená sprcha
Na technickou kontrolu jsem jela až po těch šesti měsících. Brala jsem to jako povinnost, kterou je potřeba splnit, a počítala jsem s tím, že možná odejdu s několika poznámkami. Když si technik auto převzal a odjel s ním do haly, čekala jsem bez větších obav. Jenže čekání se protahovalo a nakonec si mě zavolali dovnitř. Už první věta mi naznačila, že nepůjde o maličkosti. Auto neprošlo a seznam závad byl dlouhý.
Seznam problémů, který bolel
Technik mi postupně vysvětloval, co všechno je špatně. Koroze na nosných částech, která nebyla jen povrchová. Vůle v zavěšení kol, unavené brzdy a únik oleje, který nebyl na první pohled patrný. Některé závady podle něj nevznikly během pár měsíců, ale vyvíjely se delší dobu. Opravy by vyšly na částku, která se blížila hodnotě samotného auta. Seděla jsem tam a měla pocit, že jsem udělala obrovskou chybu.
Rozpaky a ticho doma
Nejhorší část přišla až potom. Nevěděla jsem, jak o tom mluvit doma. Na jednu stranu jsem chápala, že ne každý se v autech vyzná. Na druhou stranu mi vrtalo hlavou, jestli si snacha opravdu ničeho nevšimla, nebo jestli se některé věci prostě neřešily. Nechtěla jsem vyvolávat konflikt, ale zároveň jsem cítila křivdu. Místo radosti z nového auta jsem řešila, jestli má smysl ho opravovat, nebo se ho zbavit se ztrátou.
Účet, který zůstal na mně
Nakonec jsem stála před rozhodnutím, které jsem nečekala. Buď investovat nemalé peníze do oprav, nebo se auta zbavit a smířit se s tím, že jsem naletěla vlastní důvěře. Technická kontrola mi otevřela oči víc, než bych chtěla. Rodinný původ auta se ukázal jako falešný pocit jistoty a půl roku klidné jízdy nebylo zárukou skutečného technického stavu. Některé chyby se totiž neozvou hned, ale o to hlasitěji pak promluví ve chvíli, kdy už je pozdě a mně zbyly jen oči pro pláč.
