Článek
Tři měsíce
Můj důchod není nijak extra vysoký. Po zaplacení nájmu, elektřiny a plynu mi zůstane něco málo přes šest tisíc. Vařím doma, nekupuju si kávu v kavárnách, oblečení řeším, až když je opravdu potřeba. Ale našetřit se dá, když člověk chce.
Vnukovi je čtrnáct. Chodí za mnou každý týden. Někdy jen na hodinu, někdy na celé odpoledne. Povídáme si, vaříme spolu, občas mi pomůže s něčím, co potřebuju. Je to hodný kluk. Od jara mluvil o tom, jaký telefon by si přál. Ukazoval mi videa, posílal odkazy, vysvětloval, proč je zrovna tenhle dobrý. Poslouchala jsem ho a říkala si, že mu ho koupím. Našetřila jsem na něj. Trvalo to tři měsíce.
Páteční odpoledne
Předala jsem mu ho v pátek, když se stavil po škole. Sedli jsme si spolu do kuchyně. Rozbalil ho, chvíli na něj koukal, pak ho zapnul. Nastavoval ho, přihlašoval se, ukazoval mi, co všechno umí. Byl nadšený. Myslím, že opravdu byl.
Večer odešel k tátovi. Bydlí s ním dva bloky odsud. Ještě jsem ho viděla z okna, jak jde po ulici a drží tu krabici.
Sobotní ráno
V sobotu ráno zazvonil. Bylo půl deváté. Otevřela jsem a on stál na prahu. V ruce měl tašku z obchodu. Tu samou, kterou jsem mu včera dala.
„Babí, já ti ho vratím,“ řekl.
Koukala jsem na něj. Nechápala jsem, co se děje. Vzala jsem tu tašku a on se ani neposadil. Stál tam a díval se do země.
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Slyšel jsem, jak táta říkal, že máš malej důchod.“
„A co má tvůj táta co říkat o mým důchodu?“
„Nic. Jenže já jsem nevěděl, že máš tak málo. Že za to platíš všechno a že ti skoro nic nezbývá.“
Chtěla jsem mu vysvětlit, že to není otcova starost, že jsem si to našetřila, že jsem chtěla, aby měl radost. Ale on už byl rozhodnutý. Položil tašku na stůl a odešel. Ani se nenapil.
V obchodě
V pondělí jsem vzala tašku a šla do obchodu. Bylo mi jasné, že když telefon vrátím, peníze se vrátí na účet a bude to uzavřené. Prodavačka za pultem si mě pamatovala. Vytáhla telefon z tašky, podívala se na krabici, pak na mě. Řekla, že telefon byl použitý a nese známky opotřebení. Podle jejich podmínek ho vzít zpátky nemohou, protože má mírně poškrábaný displej a nejde prodat jako nový. Můžu zkusit reklamaci u výrobce, ale tam je to na dlouho a stejně by ho asi nevzali.
Stála jsem tam a držela tašku. Prodavačka se tvářila, že je jí to líto, ale nic víc udělat nemohla. Řekla jsem, že rozumím, a odešla jsem.
Venku jsem se zastavila. Sedla jsem si na lavičku před obchodem. Držela jsem tašku s telefonem a přemýšlela, co budu dělat dál.
Nechal si ho
Zavolala jsem synovi večer. Řekla jsem mu, co se stalo v obchodě. Chvíli mlčel, pak řekl, že to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Zeptal se, jestli chci, aby o tom s klukem mluvil. Řekla jsem, že mu to řeknu sama.
Vnuk přišel ve čtvrtek. Přinesla jsem tašku do kuchyně a postavila ji na stůl mezi nás. Řekla jsem mu, že jsem se byla zeptat v obchodě a že telefon vzít zpátky nemůžou, protože nese známky opotřebení. Že jsem to zkoušela, ale nešlo to.
Vzal tašku do ruky. Podíval se dovnitř, jako by se chtěl ujistit, že tam opravdu je. Pak ji položil zpátky na stůl a řekl, že mi za něj poděkuje aspoň tím, že mi bude volat každý den. Řekla jsem, že každý den nemusí, ale že když zavolá občas, budu ráda.
Od té doby mi volá. Někdy jen na pět minut, někdy na půl hodiny. Povídáme si o škole, o tom, co se mu povedlo, co ne. Malou lekci jsme tak dostali oba.
