Článek
První dojem zvenku
Na místo jsme přijeli pozdě odpoledne. Chata stála stranou od ostatních, lehce nakřivo, ale jinak působila docela roztomile. Omítka oprýskaná, střecha zarostlá mechem, klasika. Partner byl nadšený z pozemku a já si v hlavě už rovnala, kam dám bylinky a kde bude posezení.
Makléř jen podal klíče a řekl, že dovnitř raději nepůjde, protože tam dlouho nikdo nebyl. Brala jsem to jako vtípek. Nebyl.
Odemkla jsem a vzala za kliku.
Šok hned za dveřmi
Jakmile jsme otevřeli, vyvalil se na nás těžký zápach zatuchliny a něčeho mnohem horšího. První krok dovnitř jsem málem neudělala. Podlaha byla pokrytá vrstvou nepořádku, staré hadry, papíry, zbytky jídla. V rohu rozkousané krabice a stopy po hlodavcích.
Okna byla zabedněná zevnitř deskami, takže i přes den tam bylo šero. Když jsme jednu desku odsunuli, ukázalo se, že sklo je rozbité a díra zalepená kartonem. Po stěnách tekly tmavé mapy vlhkosti. Na dotek byly mokré.
Nejhorší místnost
Myslela jsem, že už mě nic nepřekvapí, ale pak jsem otevřela dveře do malé zadní místnosti. Tam to vypadalo, jako by tam někdo roky skladoval všechno, co nechtěl vyhodit. Staré matrace, plesnivé peřiny, pytle s oblečením. Když jsem do jednoho kopla, něco se pohnulo. Vyskočila jsem tak rychle, že jsem narazila do zárubně.
Byla to jen kočka, která utekla rozbitým oknem ven, ale mně bušilo srdce ještě několik minut. V tu chvíli jsem měla chuť otočit se a odjet.
Kuchyň, která nebyla kuchyní
Linka byla jen torzo. Dvířka chyběla, dřez plný rezavé vody a čehosi, co jsem raději nezkoumala. Sporák odpojený, kabel ustřižený. Ve skříňce staré zavařeniny, všechny nafouklé. Jedna dokonce praskla a obsah stekl dolů po zdi.
Partner mlčel. To byl signál, že je zle. On jinak komentuje všechno.
Rozhodnutí na místě
Sedla jsem si na schod a chvíli jen koukala do trávy. Měla jsem vztek sama na sebe, že jsem kývla na koupi bez prohlídky vnitřku. Jenže pak mi došlo, že konstrukce je pevná, trámy zdravé a místo krásné. Ten nepořádek byl strašný, ale řešitelný.
Makléř se tvářil provinile, ale smlouva už byla podepsaná. Místo hádky jsem si vzala metr a začala si zapisovat, co všechno se musí udělat jako první.
Co bylo za tři týdny
První dny jsme jen vyklízeli. Kontejner za kontejnerem. Respirátory, rukavice, dezinfekce. Pod nánosem špíny se objevila původní podlaha a překvapivě zachovalé dřevo. Okna jsme otevřeli, světlo změnilo atmosféru během hodiny.
Dnes, když tam ráno vařím kávu a dívám se do lesa, pořád si vybavím ten první moment po otevření dveří. Ten šok byl obrovský. A možná právě proto mám z každé čisté poličky radost větší, než bych kdy čekala.
