Článek
Křeslo, které mělo styl
Na první pohled mě zaujalo křeslo s tmavě zeleným potahem a dřevěnými područkami. Bylo lehce ošoupané, ale mělo šmrnc, který se do našeho obýváku skvěle hodil. Prodavač říkal, že pochází z nějaké staré vily a že ho měli roky v zadním skladu. Cena byla směšná, tak jsme ho hned naložili do auta.
Doma jsem ho otřela, vysála a nechala přes noc vyvětrat. Už tehdy jsem si všimla, že polštář je trochu tvrdší než bych čekala. Myslela jsem, že je jen vysezený, a tak jsem ho chtěla později vyměnit za nový.
Něco tam chrastilo
Pár dní poté jsem si do křesla sedla s knihou. Když jsem se opřela, zaslechla jsem zvláštní zvuk, jako by v něm něco drobně zachrastilo. Vstala jsem a polštář zmáčkla ze všech stran, ale nic zvláštního jsem neviděla. Zvuk se ozval znovu, tentokrát hlasitěji. Partner se tomu smál, že jsem asi přecitlivělá, ale mě to nedalo.
Sundala jsem potah, který byl připevněný zipem na spodní straně. Když jsem ho odklopila, zírala jsem na zmačkaný kus látky, který tam zřejmě někdo kdysi všil. Pod ním byl otvor, jako by ho někdo narychlo zašil nití, která už povolila.
Tajemství pod látkou
Vzala jsem nůžky a steh opatrně přestřihla. Z otvoru vypadl svazek starých fotografií převázaný provázkem. Na první fotce byla mladá žena s mužem v uniformě, oba se usmívali a stáli u stejného křesla, které jsem právě držela. Na druhé fotce seděla ta žena sama, v ruce držela malé dítě. Fotky byly černobílé, na zadní straně bylo tužkou napsáno několik dat z padesátých let.
Kromě fotografií tam byl i dopis, složený do malé obálky. Byl psaný úhledným rukopisem, zřejmě ženou z fotek. Adresovaný byl muži, který podle všeho nikdy dopis neotevřel. Text začínal větou: „Pokud tohle někdy najdeš, věz, že jsem tě milovala až do posledního dne.“ Ruce se mi třásly, když jsem to četla.
Příběh, který zůstal uvězněný v čase
Celý večer jsme s partnerem seděli a prohlíželi si fotky. V dopise psala o válce, o odloučení a o tom, jak se bála, že už se nikdy neuvidí. Zmínila i křeslo, které prý bylo jejich první společný nákup po svatbě. Nechápala jsem, jak se mohlo dostat do bazaru. Možná zůstalo v domě, který prodali dědicové, a nikdo už nevěděl, co se v něm skrývá.
Křeslo, které si nechám navždy
Od té doby se na křeslo dívám jinak. Už to není jen kus nábytku, ale svědek cizího života, lásky a ztráty. Někdy si na něj sednu a mám pocit, že tam s námi ti dva pořád trochu jsou. Když k nám přijde návštěva a pochválí křeslo, jen se pousměju. Netuší, že pod jeho polštářem se skrývá víc, než by kdy čekali.
