Článek
Jedna věta, která zůstala v hlavě
Dcera se vrátila domů s uplakanýma očima. Nejdřív nechtěla nic říct, ale nakonec ze sebe dostala, že jí kuchařka při vydávání oběda řekla, že by měla „jíst míň, protože má tvářičky jako koblížek“. Znělo to jako nevinný vtípek, ale na desetileté dítě to dopadlo jako kámen. Ještě ten večer stála před zrcadlem a ptala se mě, jestli je opravdu tlustá.
Hněv i smutek v jednom
Nemohla jsem to nechat být. Moje dcera má úplně normální postavu, sportuje a nikdy jsme neřešili žádné problémy s váhou. Myšlenka, že by si kvůli jedné poznámce mohla začít připadat špatně, mě vyděsila. Zavolala jsem hned druhý den do školy a požádala o rozhovor s ředitelkou. Nešlo mi o pomstu, ale o to, aby si ta žena uvědomila, jakou sílu mají její slova.
Setkání ve škole
Ředitelka mě přijala ještě ten den. Kuchařka tam také byla, působila zaskočeně a tvrdila, že to myslela jako legraci. Vysvětlila jsem jí, že dítě v tom věku neumí rozlišit mezi vtipem a ponižováním. Že jedna věta dokáže spustit nejistotu, která může přerůst v něco vážného. Viděla jsem, že ji to mrzí, ale omluva přišla až po chvíli ticha.
Dcera se bála chodit na obědy
I když se kuchařka omluvila, dceřin strach nezmizel. Několik dní odmítala chodit do jídelny a nosila si jídlo z domu. Trvalo to skoro dva týdny, než znovu začala obědy brát jako samozřejmost. Tehdy jsem si uvědomila, jak křehká dětská sebedůvěra je a jak snadno se rozbije.
Slova, která zůstávají
Od té doby mluvím s dcerou o tom, že lidé někdy říkají věci, které nemyslí vážně, ale mohou bolet. Učím ji, že její hodnota nezáleží na tom, jak vypadá. A pokaždé, když ji vidím spokojeně jíst v jídelně, cítím úlevu. Jedna poznámka mohla způsobit, že by se začala nenávidět, a to bych nikdy nepřipustila.
Ticho po bouři
Dnes už to vypadá, že se všechno uklidnilo. Kuchařka zůstala v práci, ale podle ředitele absolvovala školení o komunikaci s dětmi. Já jsem ráda, že jsem tehdy zavolala. Možná to byl drobný incident, ale pro moji dceru to byla lekce na celý život. A pro mě také. Teď vím, že i malá věta může změnit pohled dítěte na sebe samo. A že je na nás rodičích, abychom byli první, kdo ho před takovými ranami chrání.
