Článek
Obyčejné dopoledne, obyčejný plán
Byl to nápad tchyně. Prý si uděláme hezké dopoledne, projdeme se po městě a skočíme do oblíbeného sekáče. Neměla jsem proti tomu nic. Vztah mezi námi byl spíš neutrální, žádná velká blízkost, ale ani otevřené konflikty. Brala jsem to jako běžnou společenskou povinnost, kterou občas člověk prostě absolvuje.
V obchodě jsme se rozešly každá do jiné části. Ona mířila ke kabátům, já spíš ke kabelkám a doplňkům. Prohrabovala jsem se regály bez většího očekávání. Většinou tam bývají věci, které už něco pamatují, ale občas člověk narazí na kus, který ho zaujme.
Kabelka, která neseděla do regálu
Zaujala mě hned. Byla kvalitní, těžší, s pevným tvarem. Žádná ošoupaná látka, žádné prasklé švy. Vzala jsem ji do ruky a už v tu chvíli mi bylo jasné, že sem tak úplně nepatří. Podívala jsem se dovnitř, zkontrolovala značku a na okamžik se mi rozbušilo srdce. Nebyla to žádná bezcenná módní značka.
Cena byla směšná. Tak nízká, že jsem si říkala, že to musí být omyl. V hlavě mi běželo, jestli ji vůbec chci. Nejsem typ, co by potřeboval luxusní kabelky. Nakonec ale zvítězila zvědavost a pocit, že takovou náhodu člověk nezažije často.
Okamžik u pokladny
Tchyně si mě všimla až u pokladny. Zeptala se, co jsem si vybrala, a když kabelku uviděla, hned zbystřila. Vzala ji do ruky, otočila ze všech stran a řekla, že takové věci se prodávají za úplně jiné peníze. Přikývla jsem. V tu chvíli to ale pořád byla jen poznámka.
Zaplatila jsem ze svých peněz. Bez půjček, bez domluv, bez debat. Ona stála vedle mě a mlčela. Myslela jsem si, že je tím věc uzavřená.
První náznak problému
Venku se ale tón změnil. Začala mluvit o tom, že nebýt jejího nápadu jít do toho obchodu, kabelku bych nikdy nenašla. Že mi vlastně pomohla. Nejdřív jsem to brala jako lehký vtip, jenže pak dodala, že by bylo fér se rozdělit.
Nechápala jsem. Ptala jsem se, jak to myslí. Odpověděla naprosto klidně, že by chtěla polovinu ceny, kterou má kabelka ve skutečnosti. Ne polovinu toho, co jsem zaplatila. Polovinu reálné hodnoty.
Rozpačitý pocit, který nešel setřást
Zůstala jsem stát na chodníku a nevěděla, co říct. V hlavě se mi míchal vztek, stud i pochybnosti. Přemýšlela jsem, jestli náhodou nepřeháním. Jestli to není nějaké nepsané pravidlo, které jsem nepochopila. Zároveň jsem ale cítila, že něco nesedí.
Nikdy jsme se předem nedomluvily, že cokoliv najdeme, budeme si dělit. Kabelku jsem objevila sama, zaplatila jsem ji sama a nikdo mi u toho nepomáhal. Přesto jsem najednou měla pocit, že dlužím.
Ticho doma a myšlenky, které se vracely
Doma jsem kabelku položila na stůl a dívala se na ni úplně jinýma očima. Už to nebyla radost z náhodného úlovku. Byla to věc, která ve mně vyvolávala napětí. Pořád jsem slyšela tu větu o spravedlnosti a půlce peněz.
Nešlo ani tak o samotné peníze. Šlo o hranice. O to, že někdo automaticky předpokládal nárok na něco, co mu nepatřilo. Uvědomila jsem si, že pokud ustoupím teď, příště to bude něco jiného. A pak zase něco dalšího.
