Článek
Pole, které nikomu nepřipadalo cizí
Když jsem pozemek kupovala, bylo mi řečeno, že se přes něj občas chodí. Prý zkratka, prý si lidé zvyklí. Brala jsem to jako drobnost. Jenže občas se rychle změnilo v několikrát denně. Ráno lidé se psy, dopoledne senioři, odpoledne děti, večer páry na procházce. Každý si to šinul napříč mým polem, jako by tam žádné vlastnictví neexistovalo. Nejvíc mě dráždilo, že se nikdo ani nerozhlédl. Žádná omluva pohledem, žádné váhání. Prostě samozřejmost.
Zkoušela jsem být rozumná. Říkala jsem si, že pole zatím není oseté, že se nic neděje. Jenže pak přišlo jaro, práce, investice a stopy v hlíně. Vyšlapané cestičky, pošlapané okraje, občas i odpadky. Když jsem někoho oslovila, většinou se tvářil dotčeně. Věty typu vždyť tady chodíme odjakživa nebo to nikomu nevadilo jsem slyšela pořád dokola.
První cedule a první posměch
Rozhodla jsem se pro jednoduché řešení. Cedule s upozorněním, že jde o soukromý pozemek. Ne agresivní, jen stručná. Vydržela asi týden. Pak zmizela. Další byla poškrábaná, třetí stržená. Měla jsem pocit, že si ze mě někdo dělá legraci. Když jsem se ptala po vesnici, lidé se usmívali a krčili rameny. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neví.
Začala jsem cítit bezmoc. Nešlo o pole samotné, ale o to, že mě nikdo nebral vážně. Jako by vlastnictví platilo jen na papíře. V reálu rozhodovala většina a zvyk. A já byla ta, která kazí klidné pořádky.
Foťák jako poslední možnost
Jednoho dne jsem vzala starý fotoaparát a postavila se ke kraji pole. Nechovala jsem se skrytě. Stála jsem viditelně a fotila ty, kteří i přesto pokračovali dál. Nezastavovali se. Někteří se smáli, jiní dělali, že mě nevidí. Fotky nebyly nijak ponižující. Jen lidé v běžných situacích, jak si krátí cestu.
Doma jsem dlouho přemýšlela, co s nimi. Nakonec jsem je vytiskla a vyvěsila na obecní nástěnku. Bez jmen, bez komentářů. Jen krátká věta, že jde o opakované porušování soukromého pozemku. Nic víc.
Vesnice, která ztichla
Reakce přišla rychle. Druhý den se o tom mluvilo všude. Někteří byli pobouření, jiní se smáli, pár lidí mi psalo zprávy. Prý je to přehnané, prý jsem udělala ostudu celé obci. Zajímavé ale bylo, že přes pole se chodit přestalo. Najednou to šlo obejít, najednou si lidé našli cestu jinudy.
Na nástěnce fotky vydržely tři dny. Pak je někdo sundal. Už to ale nebylo potřeba. Pole zůstalo prázdné. Tiché. Poprvé jsem měla pocit, že se respekt vrátil, i když ne díky domluvě, ale díky nepohodlí, které to ostatním způsobilo.
Pohledy, které říkaly víc než slova
Dodnes cítím, že mě část vesnice bere jako potížistku. Pohledy v obchodě jsou chladnější, rozhovory kratší. Na druhou stranu, když jdu kolem pole, nikdo tam není. Hlína zůstává rovná, práce nepřichází vniveč. A já jsem si uvědomila, že klid někdy nevzniká souhlasem, ale jasnou hranicí. Ne proto, aby se člověk zavděčil, ale aby mohl v klidu otevřít okno a dívat se ven, aniž by ho pokaždé pálil pocit, že je tam jen do počtu.
