Článek
Stůl u okna
Slavili jsme s manželem výročí, a tak jsem se rozhodla, že vyberu něco lepšího. Podnik měl dobré recenze a stůl u okna jsem rezervovala telefonicky tři týdny předem. Paní na druhém konci potvrdila datum i čas a poslala mi potvrzení e-mailem.
V pátek jsme přišli přesně na sedm. U okna byl prostřený stůl pro dva, na desce ležela kartička s naším jménem. Uvítalo nás to, co jsem čekala: klidný kout, prostor mezi stoly a výhled do ulice. Manžel špatně slyší na levé ucho, a tak jsme stůl u okna chtěli hlavně kvůli klidnějšímu koutu. Manžel objednal víno, já si dala předkrm. Mluvili jsme o dovolené a o tom, kolik lidí nakonec přijde na matčin oběd. Byla to obyčejná večeře, na kterou jsem se těšila.
Majitel mezi chody
Hlavní chod nám přinesli kolem půl osmé. Ještě jsme se do něj nestačili pořádně pustit, když k nám přišel majitel. Znala jsem ho z fotky na webu. Nezeptal se, jestli můžeme, a nezačal omluvou. Řekl, že potřebuje náš stůl. Do restaurace dorazil herecký pár ze zahraničí, který prý tráví víkend v Praze, a majitel jim chtěl nabídnout místo u okna. Chtěl, aby si hosté restauraci vyfotili a označili na sociálních sítích. Majitel se na naši rezervaci nepodíval, jen máchl rukou směrem k baru.
Podívala jsem se na manžela. Měla jsem vidličku v ruce a na talíři půlku masa. Řekla jsem, že máme rezervaci a ještě jíme. Majitel přikývl, jako by to byla formalita, a zavolal čišníka. Ten přinesl dva podnosy a začal přenášet naše talíře. Neptal se, jestli nám to nevadí. Číšník se na mě při tom podíval, ale nic neřekl. Majitel ukázal ke stolu u dveří do kuchyně a řekl, že tam to bude také fajn. Omluvil se až ve chvíli, kdy jsem se zeptala, jestli si myslí, že je to v pořádku. Bylo to krátké a spíš formální. Majitel už se k nám nevracel.
U dveří do kuchyně
Nový stůl stál mezi průchodem a regálem s ubrousky. Když se otevřely dveře, zavál na nás chlad a bylo slyšet cinkání nádobí. Talíře už mezitím trochu vychladly. Číšník nám je postavil na jiný ubrus a odešel. Viděla jsem, jak se u našeho původního stolu usadili dva lidé v tmavých kabátech. Majitel se u nich zastavil, něco jim vysvětloval a pak se zasmál. Manžel chtěl odejít hned. Já ne. Nechtěla jsem, aby mi večeře zmizela jen proto, že jsem si dovolila chtít to, co jsem si rezervovala. Když jsem chtěla sůl, musela jsem se natáhnout přes uličku. Kolem prošla servírka s plným podnosem a málem mi zavadila o loket.
Dojedli jsme, ale už to nebylo jako předtím. Manžel mluvil málo, já jsem kontrolovala hodinky. Když jsme chtěli zaplatit, přišel majitel s tím, že nám dá slevu. Poděkovala jsem a řekla, že slevu nechci, ale chci účet za to, co jsme snědli a vypili. Přinesli ho bez dotazu. Zaplatili jsme celý účet, vzali si kabáty a odešli. Venku jsem se poprvé nahlas zeptala, proč to nechal udělat. Manžel řekl, že to nechápe, ale že se tam už nevrátí. Majitel k nám už nepřišel, jen poslal číšníka.
Dohra v e-mailu
Doma jsem otevřela poštu. V potvrzení rezervace jsem měla mimo jiné napsáno, že stůl u okna nelze zaručit. To bych pochopila, kdyby nás od začátku posadili jinam, ale jejich jednání mi podnik zprotivilo natolik, že už tam znovu určitě nepůjdu.
