Článek
Náhodný objev
Byl to obyčejný večer. Seděli jsme u televize, on odešel do koupelny a na stole nechal telefon. Zazvonilo upozornění a já zahlédla ikonku, kterou jsem neznala. Otevřela jsem ji ze zvědavosti. Na obrazovce svítilo logo známé seznamky. V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Nešlo o to, že bych mu chtěla slídit v telefonu, ale ta ikonka tam prostě byla.
Když se vrátil, zeptala jsem se ho na to. Bez zaváhání řekl, že si jen chtěl s někým psát, že se prý cítí osaměle. Že mu chybí „lidský kontakt mimo práci“. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet.
Hledání vysvětlení
Následující dny jsem přemýšlela, jestli mu mám věřit. Snažila jsem se najít logiku v tom, proč by ženatý muž instaloval seznamku kvůli přátelství. Kdyby chtěl kamarády, mohl by jít na sport, přidat se do klubu, začít koníček. Ale místo toho si vybral aplikaci, kde si lidé hledají partnery.
Nakonec jsem si vzala odvahu a chtěla to otevřít znovu. Chtěla jsem vidět, s kým si píše. Jenže aplikaci mezitím smazal. Prý ho to už omrzelo, prý to nic nebylo. Ale ten klid, který z něj vyzařoval, byl až příliš jistý. Věděla jsem, že se mnou nehraje fér.
Nevyřčené věci
Začala jsem ho pozorovat. Všimla jsem si, že si častěji bere telefon s sebou, i když jde jen na záchod. Že má vypnuté notifikace. Že se usmívá do displeje. Když jsem se zeptala, řekl, že si píše s kolegou. Jenže já poznám, jak se tváří, když lže. Po těch letech to prostě poznáte.
Večer jsem ho poprosila, aby byl upřímný. Nechtěla jsem výčitky ani křik, jen pravdu. Chvíli mlčel a pak řekl, že to stáhl jen ze zvědavosti. Chtěl prý vědět, jak to na seznamkách chodí. V hlavě mi hučelo. Cítila jsem, jak se ve mně pere rozum s emocemi.
Ticho v kuchyni
Další ráno jsme spolu seděli u snídaně a bylo mezi námi zvláštní ticho. Všechno chutnalo jinak. Káva, která bývala naším malým rituálem, byla teď jen horká voda s hořkostí. On se choval, jako by se nic nestalo, ale já cítila, že se něco mezi námi nenávratně posunulo.
Nešlo o samotnou aplikaci. Šlo o to, že jsem ztratila pocit jistoty. Dřív jsem mu věřila bez zaváhání. Teď jsem se přistihla, jak kontroluji, jestli má telefon v kapse, nebo jestli zase píše zprávu. A to bylo to nejhorší.
Nová realita
Trvalo několik týdnů, než jsem si přiznala, že už to nikdy nebude stejné. Nepřišla jsem na žádnou aféru, nenašla jsem důkaz o nevěře. Ale i tak to bolelo jako zrada. On tvrdil, že to přeháním, že to nic nebylo. Ale pro mě to „nic“ znamenalo konec důvěry.
Někdy si říkám, že možná opravdu jen hledal kamarády. Jenže pokud potřeboval anonymní profily a fotky cizích žen, aby se necítil sám, pak jsme už dávno nebyli partneři, ale jen dva lidé, co žijí vedle sebe. A to poznání bolelo víc než jakákoli pravda, kterou mi mohl říct.
