Článek
Obálka v krabici od bot
Tomáš seděl na kraji postele a pozoroval mě, jak z horní police ve skříni sundávám krabici od bot. Nebyla to žádná velká skrýš. Jen obyčejná obálka, do které jsem po každém nákupu ukládala dvě stě nebo tři sta korun. Když se to nasčítalo, měla jsem tam pár tisíc. Říkala jsem si, že se to hodí na nečekané výdaje.
„Ty si fakt myslíš, že ti to někdo ukradne z účtu?“ řekl Tomáš a zasmál se. „To je jak za první republiky.“
Nebavilo mě to poslouchat. Vysvětlovala jsem mu, že mi jde o jistotu. Že nechci být závislá na tom, kdy přijde výplata. Pracovala jsem jako prodavačka v květinářství a výplatu jsem dostávala vždycky patnáctého. Tomáš dělal ve skladu u soukromníka a tam se peníze někdy opozdily. Ale on nad tím mávl rukou. Prý zbytečné schovávání.
Obálku jsem vracela zpátky do krabice. Bylo mi to nepříjemné, ale nechtěla jsem se hádat.
Patnáctého nic nedošlo
Patnáctého přišel a na účtu nebylo nic. Čekala jsem do večera. Tomáš přišel domů a já se ho zeptala, jestli mu volali z práce.
„Šéf říkal, že peníze přijdou ve středu,“ řekl a sedl si k televizi.
Ve středu nepřišly. Ve čtvrtek taky ne. V pátek jsem potřebovala zaplatit elektřinu a nakoupit. Na účtu jsem měla jen pár stovek. Tomáš chodil kolem mě a byl čím dál podrážděnější. V sobotu ráno jsem ho našla stát před otevřenou skříní. Držel v ruce krabici od bot. Obálku měl už v ruce.
„Kolik tam je?“ zeptal se.
„Asi tři tisíce,“ řekla jsem.
Začal je počítat. Bylo to přesně tři tisíce dvě stě. Vzal si je a řekl, že zaplatí složenky a koupí jídlo. Bylo mi to líto, ale věděla jsem, že nemáme na výběr.
Tichá dohoda
Tomáš zaplatil elektřinu a přinesl nákup. Zbylo mu asi čtyři sta korun. Vrátil mi je do obálky a krabici postavil na místo. Celý týden jsme spolu mluvili jenom o tom, co je potřeba zařídit.
V pondělí jsem se stavila v květinářství za paní majitelkou. Řekla jsem jí, že bych potřebovala zálohu. Podívala se na mě a zeptala se, jestli je to kvůli Tomášovi. Přikývla jsem. Dala mi zálohu dva tisíce. Večer jsem je doma neukládala do obálky. Založila jsem si spořicí účet a poslala je tam.
Uklizená krabice
V úterý přišel Tomáš domů a nesl flašku vína. Prý dostal část výplaty. Sedl si a řekl, že už ví, že to schovávání nebylo tak hloupé.
„Ta obálka nám pomohla,“ řekl.
Nevěděl, že už tam nic není. Krabici od bot jsem o týden později vynesla do sklepa. Do obálky jsem dala jen prázdný papír a přeložila ji. Tomáš se mě na ni nezeptal. Možná si myslel, že tam pořád něco je. Možná to nechtěl vědět. Já jsem od té doby každý měsíc posílala dvě stě korun na spořicí účet.
