Článek
Doma to vždycky bylo moje
Celý život jsem se starala o domácnost. Vařila jsem, prala, žehlila, uklízela, plánovala nákupy, objednávala léky, pletla svetry pro děti, rozbalovala dárky, řešila, co kam dát a co komu schází. Ne že bych se chtěla chlubit, ale držela jsem náš dům pohromadě jako tmel. Můj muž si zatím četl noviny, sledoval zprávy, nebo se věnoval svým koníčkům. Občas vynesl odpadky, ale to bylo všechno.
Nikdy si nestěžoval, že by měl moc práce. Všechno mu připadalo samozřejmé. Když měl hlad, byl na stole oběd. Když si potřeboval obléct košili, visela čistá ve skříni. Když chtěl jet na chalupu, měl sbaleno. Nikdy se nezeptal, jestli mi není těžko. Ani mě nikdy nepochválil. A co je nejhorší, ani jsem si to dlouho neuvědomovala. Prostě jsem to dělala, protože jsem měla pocit, že musím.
Zlom přišel o Vánocích
Bylo to přesně na Štědrý den. Celý prosinec jsem strávila mezi troubou a obchodem. Pekla jsem cukroví, gruntovala byt, vymýšlela dárky. Muž se válel u televize, jako by se ho to netýkalo. Když jsem mu připomněla, že by mohl jít umýt okna, jen mávl rukou a řekl, že to není třeba. Večer po večeři pronesl větu, která mě dorazila. „Zase ty tvoje přehnaný přípravy. Kdybys tolik neplašila, mohli jsme mít klidnější svátky.“
V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale neodešla jsem. Jen jsem se rozhodla, že odteď se něco změní. Ještě týž den večer jsem si vzala papír a začala psát seznam všech domácích prací, které pravidelně dělám. Každou jednu činnost jsem ohodnotila podle běžné sazby. Uklízení – 250 korun na hodinu. Vaření – 200 korun. Praní a žehlení – 300. Nákupy a plánování – 200. A tak dále.
Začala jsem mu psát faktury
Od 2. ledna jsem začala vést evidenci. Na lednici visel papír, kam jsem si zapisovala, co jsem udělala a kolik by to stálo. Každý týden jsem mu předložila souhrnnou částku. Nečekala jsem, že mi opravdu zaplatí. Chtěla jsem, aby si uvědomil, kolik toho dělám a jakou má moje práce hodnotu. První týden se zasmál, myslel si, že si dělám legraci. Druhý týden už se tvářil vážněji. Třetí týden se dokonce zeptal, jestli bych chtěla, aby šel nakoupit on.
Postupně mu to začalo docházet. Začal mi pomáhat. Sám od sebe vysál, sklidil ze stolu, udělal večeři. Neumí sice pořádně uvařit, ale aspoň se snaží. Najednou se mě ptá, co potřebuji, co chci udělat, jestli mi může s něčím pomoct. Není to dokonalé, ale je to pokrok.
Nešlo o peníze, ale o respekt
Nikdy jsem nechtěla, aby mi muž dával peníze za to, že jsem se starala o domácnost. Nešlo mi o výplatu, ale o uznání. Chtěla jsem, aby mi řekl, že si mě váží. Že ví, kolik úsilí do toho vkládám. Že chápe, že domácnost není samozřejmost, ale práce. A že když ji někdo dělá, měl by za to dostat aspoň vděk.
Dnes už faktury nepíšu. Bylo to dočasné, ale účinné. Oba jsme se díky tomu naučili víc mluvit o tom, co děláme, co nás unavuje, co si přejeme. Možná kdybych nezačala počítat čas, který obětuji, nikdy by si nevšiml, kolik jsem mu toho dávala. Někdy musí člověk udělat něco radikálního, aby ten druhý konečně pochopil, že láska není o tichém obětování se, ale o rovnováze.
