Článek
Nečekaný moment na pohovoru
Na pohovor jsem šla klidná. Měla jsem za sebou roky praxe, věděla jsem, co umím, a o pozici jsem měla skutečný zájem. Všechno probíhalo standardně. Popis práce, očekávání, moje dosavadní zkušenosti. Pak přišla otázka, která mě na okamžik vytrhla. Zněla, jestli náhodou neplánuji jít v blízké době do důchodu. Neřekli to zle, spíš jakoby mimochodem. Přesto to ve mně škublo.
V hlavě mi proběhlo hned několik reakcí. Od ironické poznámky přes obranný výklad až po ticho. Věděla jsem, že odpověď může rozhodnout. Nechtěla jsem se hádat ani se tvářit dotčeně. Zároveň jsem nehodlala přijmout, že můj věk je hlavní téma schůzky.
Odpověď, která změnila směr
Místo přímé odpovědi jsem se zeptala. Zajímalo mě, čeho se obávají. Řekla jsem, že pokud jde o kontinuitu, ráda vysvětlím své plány a pracovní nasazení. Zeptala jsem se, jestli viděli mé výsledky a tempo práce. Byla to klidná otázka, ne výpad.
V místnosti se rozhostilo krátké ticho. Pak se rozhovor posunul. Začali se ptát na konkrétní projekty, na způsob práce, na to, jak řeším krizové situace. Téma důchodu zmizelo. Najednou jsem nebyla žena určitého věku, ale profesionálka s jasným profilem. To bylo znát nejen z otázek, ale i z tónu hlasu.
Věk jako filtr, ne jako brzda
Uvědomila jsem si, že podobné otázky často nejsou útokem, ale zkratkou. Lidé si potřebují rychle ověřit, zda investice dává smysl. Problém nastává ve chvíli, kdy se zkratka stane předsudkem. Nechtěla jsem jim ho vyčítat, chtěla jsem ho rozbít. Ne argumenty, ale klidem a sebejistotou.
Mluvila jsem o tom, že práci neberu jako čekárnu na nic dalšího. Že mě baví učit se nové věci a že stabilita pro mě neznamená stagnaci. Popsala jsem konkrétní situace, kdy jsem firmám pomohla růst právě díky zkušenostem. Nebylo třeba nic přikrášlovat.
Rozhodnutí, které přišlo rychle
Na konci pohovoru mi poděkovali a řekli, že se ozvou. Nečekala jsem nic zvláštního. Přesto mi volali ještě ten den. Nabídku jsem dostala bez dalších kol. Vysvětlili mi, že si váží způsobu, jakým jsem reagovala. Ne proto, že jsem se ptala, ale protože jsem tím ukázala, že se umím postavit k citlivé věci věcně.
Když jsem telefon položila, došlo mi, že nejde o vítězství nad otázkou. Šlo o to, že jsem se nenechala zatlačit do role, kterou mi někdo nevědomky připravil. Zůstala jsem sama sebou a to evidentně stačilo.
