Článek
Přihláška za dva
Taneční kurz pro dospělé pořádalo kulturní středisko na sídlišti. Viděla jsem v letáku, že je pro začátečníky i pokročilé, vždy v úterý. Manželovi je padesát osm, mně padesát šest. Řekla jsem mu, že bychom mohli jít spolu, že je to dobré pro pohyb i pro hlavu. Podíval se na mě a řekl, že na takové hlouposti nemá čas.
Nebyl to výbuch. Spíš únava z toho, že spolu už roky nemluvíme o ničem jiném než o účtech a o tom, co koupit k večeři. Přihlásila jsem se tedy sama. Na první hodině mě překvapilo, že nás bylo víc žen než mužů. Lektoři, nás rozdělili do dvojic. Na mě zbyl muž, který stál stranou a tiše se díval na parket.
Pár bez slov
Řekl mi, že přišel z Turecka, v Česku žil teprve půl roku. Pracoval v automobilce za městem, na směny. Do kurzu se přihlásil, protože chtěl poznat lidi a naučit se pár českých slov. Jenže česky neuměl vůbec nic. Ani „dobrý den“.
První hodina byla trapná, měl ruce jako lopaty a nevěděl, kam je dát. Já jsem zase neřekla ani slovo. Lektorka nám ukázala základní držení a pak nás nechala, ať to zkusíme. Omlouval pohledem. Já jsem pokrčila rameny. Pak jsem ukázala na svou pravou ruku a on ji uchopil. Bylo to kostrbaté, ale fungovalo to.
Gesta místo vět
Postupně jsme si vytvořili vlastní řeč. On se naučil ukazovat na podlahu, když jsem měla zvednout nohu. Já jsem kývala hlavou, když jsem pochopila. Když jsem byla unavená, poznal to podle toho, že jsem se přestala usmívat. Jednou mi přinesl vodu, aniž bych si o ni řekla. Nevěděla jsem, jak to udělal, ale věděl to.
Na parketu jsme se drželi a on mě vedl. Nešlo o dokonalé kroky. Šlo o to, že jsem cítila, kam mě vede, a on cítil, jestli jdu s ním. Když jsem se zasekla, zastavil se. Neřekl nic, jen čekal. To bylo víc než doma, kde manžel ani nepozná, když přijdu z práce o hodinu později.
Doma jako v cizí zemi
Manžel se mě na kurz nezeptal ani jednou. Nezajímalo ho, co tam dělám, s kým tančím ani jestli mě to baví. Jednou jsem mu řekla, že mám partnera z Turecka, a on na to, že mu to je jedno.
Partner v tanečních se mě naopak ptal. Ne slovy, ale jinak. Když jsem přišla ve špatné náladě, všiml si toho. Jednou jsem měla rozbité brýle a on mi je pomohl slepit izolepou, kterou nosil v peněžence. Nepotřebovala jsem to vysvětlovat. Prostě to udělal.
Poslední tanec
Kurz skončil v prosinci. Měli jsme malou přehlídku pro rodiny. Manžel nepřišel, že prý má bolesti zad. Zatančili jsme valčík a pak jsme se rozloučili. Partner mi dal malý dárek: turecký čaj a ručně psaný lístek s českou větou, kterou se naučil: „Děkuji za tanec.“ Bylo to s chybami, ale rozuměla jsem.
Doma jsem ten čaj uvařila. Manžel se zeptal, co to je, a já řekla, že dárek. Neptal se od koho. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už se nechci ptát, proč se neptá. Přestala jsem čekat, že mi porozumí. Místo toho jsem si do telefonu uložila číslo muže z tanečních. Ne kvůli tanci.
