Článek
Nevinný rozhovor, který se změnil v noční můru
Zpočátku jsem jim nevěnovala pozornost. Stály u plotu, opřené o lopatu, a řešily, že včera bylo „veselo“ v hospodě. Jedna z nich se zasmála a řekla, že můj manžel prý zase dělal ramena, platil rundy a flirtoval s číšnicí. V tu chvíli jsem ztuhla. Zastavila jsem se tak, aby mě neviděly, a poslouchala dál.
Nejdřív jsem si říkala, že si to možná spletly. Jenže ta druhá sousedka přidala detaily. Popisovala, jak se prý smál, dotýkal číšnice po ruce a pak ji doprovázel ven. Smály se tomu jako něčemu vtipnému, ale mně se sevřel žaludek. Můj muž, který mi doma tvrdí, že jde po práci jen na pivo s kolegy, prý rozdává úsměvy jiné.
Zmatení a vztek
Nemohla jsem se pohnout. Srdce mi bušilo a hlavou mi běžely obrazy, jak tam sedí, jak se směje, jak se naklání k jiné ženě. Nechtěla jsem tomu věřit, ale ty sousedky nezněly, že by si něco vymýšlely. Zněly, jako by to viděly na vlastní oči.
Domů jsem šla pomalu. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Když jsem otevřela dveře, seděl u televize, úplně klidný, s pivem v ruce. Usmál se na mě a zeptal se, jaký byl nákup. Měla jsem chuť na něj zakřičet, ale něco ve mně mě zastavilo. Chtěla jsem si to nejdřív ověřit.
Ověřování pravdy
Druhý den jsem si v práci vyměnila směnu a šla po jeho stopách. Chtěla jsem vidět, kam po práci půjde. Nešla jsem hned do hospody, stála jsem opodál. Po pár minutách jsem ho uviděla. Seděl s partou chlapů, smál se, a opravdu tam byla i mladá číšnice. Vypadala, že ho zná dobře. Přišla k němu, dotkla se mu ramene, a on ji chytil za ruku.
V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Najednou to všechno dávalo smysl. Ty jeho pozdní návraty, sprcha hned po příchodu, a to, jak poslední týdny býval nezvykle veselý. Vrátila jsem se domů, aniž bych počkala, co bude dál.
Konfrontace
Když dorazil večer, čekala jsem ho v kuchyni. Bez úvodu jsem mu řekla, co jsem slyšela a viděla. Nejdřív se tvářil překvapeně, pak se snažil dělat, že je to přehnané. Prý jen kamarádský vtip, prý si nic nedovolil. Ale já poznala, že lže. Ten tón hlasu, to uhýbání očima. Nebyla to jen vina, bylo to vědomé popírání.
Neřekla jsem nic dalšího. Jen jsem se zvedla, šla do ložnice a zamkla se. Ležela jsem v posteli a přemýšlela, kdy se to všechno zlomilo. Jak se z člověka, kterého jsem si vzala pro jeho klid a jistotu, stal někdo, kdo mi klid bere.
Ráno po bouři
Další den jsme se skoro nebavili. On odešel do práce dřív než obvykle a já si všimla, že si sbalil pár věcí. Nevím, jestli má v plánu se vrátit, a upřímně, ani to teď nepotřebuju vědět. Sousedky mě možná ranily, ale zároveň mi otevřely oči.
