Článek
Začátek jako každý jiný
Na úřady chodím zřídka. Nejsem ten typ, co by si rád povídal s úředníky nebo se procházel po chodbách plných plakátů a letáků. Ale když mi přišel dopis ohledně důchodu, nedalo se nic dělat. Vyrazila jsem tedy v úterý ráno, s kabelkou přes rameno a všemi potřebnými papíry v deskách. Cestou jsem si říkala, že to snad nebude na dlouho, když přijdu hned po otevření.
Když jsem dorazila, čekárna už byla poloplná. Systém pořadových lístků byl mimo provoz, takže u okénka seděla mladá paní a zapisovala lidi na papír. Řekla mi, že přede mnou je šest osob a že to vidí tak na hodinu. Usmála jsem se a poděkovala. Vzala jsem si volné místo u okna, sedla si a vytáhla knížku.
Ten moment, kdy se něco zlomí
Po dvaceti minutách se mi začalo dělat nevolno. V místnosti bylo vydýchané, lidé postávali těsně u sebe a někdo hned vedle mě si začal nahlas stěžovat, že prý to tu nikdy nefunguje. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek, a musela jsem si na chvíli stoupnout, abych to rozdýchala. Přepadla mě slabost, jakou občas mívám, když dlouho sedím bez pohybu nebo když je příliš dusno.
Šla jsem k přepážce s tím, že to možná vzdám a přijdu jindy. Paní za sklem se na mě podívala trochu unaveně, ale zdvořile. Řekla jsem jí, že se necítím dobře a že bych se chtěla buď rovnou domluvit, nebo že odejdu a přijdu jindy. Dodala jsem své jméno, kdyby mě náhodou měla v evidenci.
V tu chvíli se zarazila, nahlédla do nějakého papíru a povídá: „Počkejte chviličku, paní Vacková, to by mělo jít rychle.“ A během minuty už mě vedla dovnitř.
Nečekané vysvětlení
V kanceláři mě přivítal pán v obleku, o dost mladší než já, ale velmi zdvořilý. Kdysi na úřadě pracoval s mým manželem, stejně jako paní na recepci. Prý manžel všem pomáhal, když byli ještě nováčci. Já si na ně upřímně nevzpomínala, ale nechtěla jsem jim kazit radost. Nabídl mi kávu, vyřídil vše během deseti minut a ještě se omlouval za nepohodlí.
Vyšla jsem ven dřív, než stačila uplynout půlhodina. Lidé v čekárně se na mě dívali, jako bych měla nějaké výsady. Přiznám se, že jsem se chvíli cítila provinile. Ale pak jsem si řekla, že každý má někdy štěstí, a šla jsem domů.
Zamyšlení po cestě
Cestou jsem si vzpomněla na manžela. Byl to hodný člověk, nikdy nikomu neublížil, a pokud někomu pomohl, udělal to bez nároku na vděk. Možná právě tohle se mu teď vrátilo. Byla jsem ráda, že si na něj někdo vzpomněl v dobrém. Nešlo ani tak o to, že jsem nemusela čekat, ale o ten zvláštní pocit, že nejsem jen další jméno v pořadníku.
