Článek
Impuls k napsání statusu
Všechno začalo v tramvaji, kde jsem seděla po dlouhém dni. Přistoupila skupina mladých a celou cestu křičela, pouštěla nahlas hudbu a dělala si legraci z lidí kolem. Normálně bych to přešla, ale ten den jsem byla unavená a rozladilo mě, jak bezohledně se chovali. Když jsem dorazila domů, sedla jsem si ke stolu a napsala pár vět o tom, že slušnost mizí. Nebyl to útok, jen povzdech, použila jsem i pár sprostých slov, ale nebylo to něco, co by bylo myšleno zákeřně.
Nečekané smazání
Myslela jsem si, že status zapadne jako většina podobných postřehů. Jenže do hodiny přišlo oznámení, že příspěvek byl smazán kvůli porušení pravidel. Zírala jsem na obrazovku a nechápala, co jsem vlastně udělala. Nebyl tam žádný tvrdý útok ani výzva k nenávisti. Jen obyčejný komentář k chování, které mě ten den zklamalo. Zkusila jsem se proklikat k detailům a dozvěděla jsem se, že prý šlo o zobecňující hodnocení celé skupiny lidí. Připadalo mi to přehnané, protože jsem popsala jednu konkrétní zkušenost.
Moje vlastní úvahy
Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem napsala něco špatně, nebo jestli je dnes prostor pro kritiku tak úzký, že se do něj nevejde ani nevinná zkušenost z tramvaje. Nešlo mi o to někoho urážet. Chtěla jsem jen popsat pocit, který měl ten den asi kdekdo. Měla jsem dojem, že už si člověk musí dávat pozor i na věty, které by dřív prošly bez povšimnutí. Nechci se vzdát možnosti říct, co vidím, ale zároveň mě unavuje představa neustálého přizpůsobování stylu tak, aby náhodou nepůsobil nevhodně.
Poslední zamyšlení
Když jsem večer seděla u okna a dívala se na ulice, došlo mi, že status sice zmizel, ale pocit z té situace zůstal. Už to nebyl jen zážitek z tramvaje. Stal se z toho malý obraz dnešní doby, ve které je někdy těžší sdílet vlastní zkušenost než ji raději spolknout.
