Článek
Když jsem chtěla pomoct
Když se kamarádka ocitla bez bytu, přišlo mi samozřejmé nabídnout jí ubytování. Bylo to „na pár týdnů“, než si něco najde. Měla těžké období, zrovna se rozešla s partnerem a neměla kam jít. Říkala jsem si, že tři týdny utečou a bude zase na nohou. Jenže týdny se změnily v měsíce a já si začala uvědomovat, že náš byt se pomalu mění v azylový dům.
Ze začátku to bylo docela fajn. Povídaly jsme si, vařily spolu, smály se. Jenže postupně přestala přispívat na jídlo, brala si mé věci a nechávala nepořádek v kuchyni. Nechtěla jsem dělat scény, ale cítila jsem, že se mi ztrácí domov. Místo klidu po práci jsem se bála otevřít dveře, protože jsem nikdy nevěděla, koho u nás zase přivedla.
Když se hranice posunou
Když u nás byla třetí měsíc, měla jsem toho dost. S partnerem jsme se začali hádat kvůli drobnostem, protože soukromí prostě zmizelo. Každý kout bytu byl obsazený jejím oblečením, notebookem nebo šálkem s čajem. Z mé ložnice se stalo útočiště, kde jsem se schovávala.
Jednoho večera jsem sebrala odvahu a řekla jí, že by bylo dobré, kdyby si našla něco vlastního. Nešlo o žádnou hádku, mluvila jsem klidně. Řekla jsem, že ji mám ráda, ale že potřebujeme zase žít jako rodina. V tu chvíli se na mě podívala a bez váhání řekla, že jsem lakomá.
Zůstala jsem stát v šoku. Lakomá? Po třech měsících, kdy jsem ji nechala bydlet zadarmo, sdílela koupelnu, pračku i lednici? Bylo to, jako by mi někdo dal facku.
Ticho po bouři
Odešla o pár dní později. Ani se nerozloučila, jen nechala klíče na stole. V bytě po ní zůstalo pár věcí, které si nikdy nevyzvedla. Několik večerů jsem si říkala, jestli jsem to opravdu udělala správně. Měla jsem pocit viny, přestože rozum mi říkal, že jsem jen bránila vlastní prostor.
Zajímavé bylo, že se mi začalo dýchat jinak. Najednou jsem měla zpátky svůj klid, svoje věci, ticho po ránu. Uvědomila jsem si, jak moc mě ta situace vysávala, aniž bych to viděla.
Když pomoc ztratí smysl
Nedávno jsem ji potkala ve městě. Pozdravila mě, ale bylo to chladné a krátké. Nevyčítám jí to, jen mě trochu mrzí, že nepochopila, o co šlo. Pomoc má smysl, dokud ji obě strany vnímají stejně. Ve chvíli, kdy se z vděčnosti stane samozřejmost, všechno se rozpadne.
Dnes už vím, že někdy nestačí mít dobrý úmysl. Někdy je potřeba mít i hranice, jinak člověk snadno ztratí sám sebe.
