Článek
Když si vybírá mě
Poprvé jsem si toho všimla na rodinné oslavě. Vešla do místnosti, rozhlédla se a běžela rovnou ke mně. Objala mě kolem krku a ani se neotočila na svou mámu. Tehdy jsem si říkala, že je to náhoda. Jenže ukázalo se, že to náhoda není.
Když se bojí, jde za mnou. Když se chce pochlubit obrázkem, hledá mě. Když spadne a rozbrečí se, natáhne ruce ke mně. Někdy dokonce odstrčí vlastní mámu, když ji chce utěšit. V těch chvílích mám chuť zmizet ze země. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu pohledu, který cítím ze strany.
Nejde o soutěž. Nikdy jsem ji tak nebrala. Ale malé dítě nerozumí tomu, jak složité to může být mezi dospělými.
Jak to vidím zblízka
Nejhorší jsou chvíle, kdy jsme všechny tři spolu. Sedíme u stolu nebo na gauči a ona si automaticky sedne ke mně. Opře se o mě, vezme mě za ruku nebo mi začne vyprávět něco potichu jen pro mě.
Její máma se snaží tvářit normálně. Povídá si, směje se, funguje. Jenže já vidím, jak ji to bolí. A v tu chvíli se mi sevře žaludek. Mám pocit, že jsem udělala něco špatně, i když vím, že jsem nic neudělala.
Nikdy jsem ji proti nikomu nestavěla. Nikdy jsem ji nepřetahovala na svou stranu. Jen jsem s ní byla, když jsem mohla. Hrála si s ní, poslouchala ji, trávila s ní čas. Možná právě to někdy dětem stačí víc než všechno ostatní.
Věci, které si nikdo netroufne říct
Ve vzduchu visí otázky, které nikdo nevysloví. Proč jde radši za tetou než za mámou. Jestli to tak bylo vždycky. Jestli se to dá změnit.
Občas se snažím ustoupit. Řeknu jí, ať jde něco ukázat mámě. Nebo ji pošlu, aby si šla sednout vedle ní. Jenže ona se po chvíli stejně vrátí ke mně, jako by to bylo její přirozené místo.
Mám strach, že jednou přijde den, kdy se to vyhrotí. Že někdo konečně řekne nahlas to, co všichni vidí. A já nebudu vědět, co odpovědět, protože na to vlastně odpověď neexistuje.
Láska, která zároveň bolí
Když mě obejme, cítím radost. Čistou, jednoduchou. Takovou, kterou nejde předstírat. Ale hned za ní přijde vina. Jako bych si vzala něco, co mi nepatří.
Děti milují bez výpočtů. Neřeší, kdo by měl být první a kdo druhý. Jen jdou za tím, kde cítí bezpečí a klid. Jenže dospělí to tak jednoduché nemají.
Někdy ležím večer v posteli a přemýšlím, jestli bych měla zmizet víc z jejího života. Jestli by to všem nepomohlo. Jenže pak si představím, jak by se rozhlížela a hledala mě, a ten obraz ze sebe nedokážu vyhnat.
Okamžik, který mě pronásleduje
Jednou jsme stály v předsíni, ona si oblékala bundu a její máma ji pobízela, ať si pospíší. Ona se ale otočila, přišla ke mně a silně mě objala. Pak jen tiše řekla, že chce jet příště ke mně domů a zůstat tam déle.
Nikdo na to nic neřekl. Jen ticho, které bylo hlasitější než jakákoli hádka.
A já tam stála, hladila ji po vlasech a v hlavě mi běželo jediné. Jak dlouho se dá stát uprostřed cizího příběhu, aniž by se člověk stal jeho problémem.
