Článek
Ponižující scéna
Stála jsem u pokladny s několika drobnostmi, když ke mně přistoupil chlap v uniformě. Bez pozdravu, bez vysvětlení, jen se mě zeptal, jestli „to nechci přiznat“. Nechápala jsem, co po mně chce. Lidé kolem zpozorněli, pár jich dokonce přestalo skenovat zboží. V tu chvíli mi došlo, že mě ten člověk veřejně obviňuje z krádeže.
Když se ostraha přepočítá
Chtěl, abych šla s ním „do zázemí“. Odmítla jsem. Řekla jsem mu klidným hlasem, že nemá žádné zákonné právo mě zadržet, pokud nemá přímý důkaz o tom, že jsem spáchala trestný čin. Jeho jistota se začala rozpadat. Zopakovala jsem mu paragraf z trestního zákoníku, který přesně stanovuje, kdy může civilní osoba omezit svobodu jiného člověka.
Nečekaná reakce
Zrudl. Zřejmě nečekal, že narazí na někoho, kdo ví, jaká má práva. Snažil se to zachránit tím, že mě prý „jen požádal o spolupráci“. Odpověděla jsem, že spolupráci nabízím, pokud přivolá policii. Jinak ani krok. Zatímco se snažil zavolat vedoucího, vytáhla jsem telefon a začala si situaci nahrávat. Najednou znejistěl úplně.
Když dorazila vedoucí
Přišla po pár minutách a bylo na ní vidět, že tuší, že se něco zvrtlo. Poprosila mě, abych počkala, že se na záznam kamer hned podívají. Zůstala jsem stát klidně na místě. Po pár minutách se vrátila, bledá. V záznamu nebylo nic. Jen já, jak si prohlížím zboží, vracím ho na místo a jdu k pokladně.
Obrat ve vzduchu
Vedoucí se mi omlouvala a nabízela voucher. Ostraha se mračila do země. Řekla jsem, že o žádný voucher nestojím. Chci jejich jména a čísla zaměstnanců, protože budu žádat o přezkoumání postupu ostrahy. V ten moment bylo ticho, že by bylo slyšet i pád jehly.
Když pravidla konečně platí pro všechny
O pár dní později mi přišel dopis z centrály s omluvou. Neudělalo mi to radost, ale cítila jsem jisté zadostiučinění. Lidé jako on si musí uvědomit, že práva neplatí jen pro ně.
