Článek
Práce, kterou mi okolí závidělo
Pracovala jsem v online marketingu pro velkou mezinárodní firmu. Spravovala jsem reklamní kampaně, rozpočty a výsledky. Celé dny jsem byla v číslech, tabulkách a grafech.
Když jsem to někomu řekla, reakce byla skoro vždy stejná. „Ty se máš. Takovou práci bych chtěla taky.“ Nebo „To musí být sen, takový plat a kancelář.“
Kamarádka mi jednou řekla: „Ty už máš život vyřešený.“ Jen jsem se usmála a změnila téma. Nechtěla jsem vysvětlovat, že realita je jinde.
Na sociálních sítích to vypadalo skvěle. Fotky z kanceláře, výhled z vysokého patra, pracovní snídaně. Lidi mi psali, že by měnili hned.
Jak to vypadalo zevnitř
Pracovní doba byla oficiálně do pěti. Reálně jsem končila kolem sedmé. Někdy i později. Jednou jsem opravdu odešla v pět a vedoucí jen řekl: „Máš dneska krátký den?“ Řekl to klidně, ale pochopila jsem.
Kampaně běžely nonstop. Když večer klesly výsledky, řešilo se to večer. Když se něco pokazilo v sobotu, řešilo se to v sobotu.
Telefon jsem kontrolovala hned po probuzení. Ještě vleže v posteli. Často jsem si říkala, že jen rychle mrknu. Nikdy to nebylo rychle.
Postupně jsem přestala plánovat cokoliv po práci. Když mě někdo pozval ven, odpověď byla často „Uvidím podle práce.“ Většinou jsem pak nešla.
Tlak, který nebyl vidět
Nejhorší nebyla samotná práce. Spíš atmosféra. Neustálé srovnávání výkonu. Každý měsíc tabulka, kdo vydělal kolik, kdo splnil cíle, kdo ne.
Pamatuji si poradu, kde někdo řekl: „Musíme jet víc, jinak nás roznesou.“ Bylo to řečeno jako nadsázka, ale nikdo se nesmál.
Začala jsem špatně spát. Budila jsem se kolem třetí ráno a hlavou mi běžely úkoly. Ráno jsem vstávala unavená.
Doma jsem byla podrážděná. Kvůli maličkostem. Jednou jsem jen seděla v kuchyni a říkala nahlas: „Já už nechci.“ Ani jsem přesně nevěděla co.
Moment, kdy jsem věděla, že skončím
Jednou jsem seděla večer v kanceláři. Bylo po osmé, venku tma. V kanceláři nás zůstalo pár.
Přišel další úkol s poznámkou, že by bylo dobré mít ho hotový ráno. Seděla jsem u toho a nic nedělala. Jen jsem koukala na obrazovku.
Pak jsem notebook zavřela. Bez dramatu. Prostě jsem ho zavřela a seděla.
Napadlo mě, že kdybych zítra nepřišla, firma pojede dál. A že já už takhle jet nechci.
Výpověď a reakce okolí
Druhý den jsem napsala výpověď. Když jsem to řekla v práci, jeden kolega jen řekl: „Ty si děláš srandu. Tohle by nikdo neopustil.“
Když jsem to řekla kamarádce, odpověděla: „Já bych to vydržela kvůli těm penězům.“
Možná by vydržela. Já už ne.
Poslední týdny jsem chodila do práce normálně. Jen jsem už nebyla tak sevřená. Víc jsem si všímala detailů kolem sebe. Zvuk klimatizace. Prázdné stoly večer. Ticho po šesté.
Poslední den jsem si sbalila hrnek, nabíječku a pár papírů. Na recepci jsem odevzdala kartu a vyšla ven.
Bylo dopoledne. Lidi spěchali do práce, někdo telefonoval, někdo nesl kávu v kelímku. Chvíli jsem stála před budovou a sledovala, jak se otáčejí dveře. Pak jsem se rozešla opačným směrem než obvykle a vůbec jsem nevěděla, kolik je hodin.
