Článek
Pondělní ráno
Seděla jsem v zasedačce naproti novému řediteli, kterého firma najala před třemi měsíci. Na stole před ním ležel papír s organizačním schématem. Věděla jsem, co přijde. Firma se spojila s konkurencí a mluvilo se o úsporách. Ale nedošlo mi, že to bude tak rychlé. Dvacet let jsem vedla oddělení zákaznické podpory. Měla jsem pod sebou dvanáct lidí. Zavedla jsem systém, který firmě ušetřil miliony.
„Jano, vaše pozice vedoucí oddělení zákaznické podpory se ruší,“ řekl bez okolků. „Můžeme vám nabídnout místo specialistky reklamací. Náplň bude jiná, plat o sedm tisíc nižší. Rozhodněte se do pátku. Pokud to nepřijmete, dostanete výpověď pro nadbytečnost.“ Samozřejmě jsem mohla dodatek odmítnout. Firma by mi musela během výpovědní doby vyplácet současnou mzdu a navíc by mi náleželo odstupné. Jenže já byla na práci zvyklá.
Zůstala jsem sedět. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek, ale nedala jsem to najevo. Přikývla jsem a řekla, že si to promyslím. Celý den jsem pak seděla v kanceláři a dívala se do počítače, aniž bych něco udělala. Na chodbě jsem potkala kolegu z jiného oddělení. Zeptal se, jestli je pravda, že ruší moje oddělení. Řekla jsem, že nevím. Byla to lež.
U kuchyňského stolu
Večer jsem to řekla Petrovi. Seděl naproti mně, v ruce sklenici piva, a poslouchal. Když jsem skončila, chvíli mlčel. Pak řekl, že to vydržíme. Hypotéka je dvanáct tisíc, on bere pětatřicet. Zvládneme to.
Věděla jsem, že má pravdu. Děti jsou dospělé, bydlí samy. Navíc kdybych nabídku odmítla, dostávala bych mzdu během výpovědní doby a pak dostala to odstupné. Ale nešlo jen o peníze. Šlo o to, že mě po dvaceti letech odsunuli na vedlejší kolej. Cítila jsem se jako vyhořelá. Petr to viděl. Řekl, že nemusím zůstat. Můžu si najít něco jiného.
Zpátky v kanceláři
V pátek jsem zašla za ředitelem. Rozhodla jsem se nabídku přijmout, ale ne bez podmínek. Přijímám, řekla jsem. Ale chci si zachovat pět týdnů dovolené a dva dny home office. Jinak nepodepíšu. Také jsem řekla, že trvám na tom, že snížení mzdy začne platit až za dva měsíce.
Ředitel se na mě podíval. Chvíli váhal, pak přikývl. Dohodnuto. Připravím dodatek a k tomu dohodu o práci na dálku.
Podepsala jsem to v pondělí. Když jsem podepisovala dodatek, ruka se mi třásla. Musela jsem se zastavit a nadechnout. Cítila jsem úlevu, ale i vztek. Věděla jsem, že si mě chtějí udržet, protože znám všechny procesy. Ale zároveň věděli, že ve svém věku těžko najdu jinou práci. Bylo to ponižující. Přesto jsem podepsala. Nový plat mi přišel po dohodnutém období. Byl nižší. Musela jsem si zrušit dvě předplatné a přestat jezdit na obědy do restaurace.
Bez týmu
První den na nové pozici jsem přišla do otevřené kanceláře. Můj bývalý tým seděl o dva stoly dál. Bylo to zvláštní. V kanceláři jsem měla nový stůl. Byl u okna, ale malý. Neměla jsem kam si dát fotky dětí. Musela jsem si vybrat jen jednu.
Práce byla jiná. Místo porad a plánování jsem vyřizovala reklamace. Bylo to monotónní, ale ne stresující. V pět hodin jsem vypnula počítač a odešla. Doma jsem byla v půl šesté. Petr se divil. Uvědomila jsem si, že jsem doma takhle brzy nebyla roky. Dřív jsem chodila v sedm, často i později. Teď jsem měla čas. Začala jsem vařit večeře. Petr to ocenil.
Páteční odpoledne
Po měsíci mi kolegyně poslala úkol, který nepatřil do mé náplně. Měla jsem připravit podklady pro vedení. Poslala jsem jí odpověď, že to patří do kompetence vedoucího a v mé smlouvě nic o takové práci není.
V 5 hodin jsem zase vypnula počítač. Cestou domů jsem se zastavila v zahradnictví a koupila si dvě begonie. Doma jsem je zasadila do truhlíku za oknem. Petr přišel z práce a viděl mě, jak se hrabu v hlíně. Podivil se, že jsem začala zahradničit. Řekla jsem, že jen tak. Ale věděla jsem, že to není jen tak. Už jsem se nehnala za žádným cílem. Měla jsem čas. A to mi stačilo.
Finančně jsme to nakonec dokázali nastavit i s malou rezervou a já si uvědomila, že se cítím nejlépe za poslední roky.
