Článek
Zvonění dopoledne mě nijak nepřekvapilo
Pracuju z domova a často mi něco chodí. Když dopoledne zazvonila pošťačka, otevřela jsem v županu. Nebylo to nic průhledného, obyčejný huňatý župan, pod ním pyžamo. Vlasy svázané, na nohou pantofle. Normální domácí oblečení, které běžně nosím, když nikam nejdu.
Prý to není způsob, jak komunikovat s doručovatelkou
Pošťačka se na mě chvíli dívala a pak řekla, že mi balík nevydá. Zůstala jsem stát ve dveřích jako opařená. Zeptala jsem se, co tím myslí. A ona mi se zcela vážným výrazem odpověděla, že jsem nevhodně oblečená a že to považuje za neuctivé. Dodala, že jestli si vážím sebe i druhých, měla bych si příště aspoň obléct něco normálního.
Nejdřív jsem se smála, ale jí to vážně přišlo v pořádku
Chvíli jsem čekala, jestli se zasměje nebo naznačí, že jde o vtip. Nic takového se nestalo. Stála tam dál a čekala, že se omluvím nebo se převléknu. Řekla jsem jí, že je doma běžné být v županu a že její přístup je úplně mimo. Jen pokrčila rameny a řekla, že balík odnese zpátky na poštu.
To jsem jí ale nedovolila
Zvedla jsem hlas a řekla jí, že nemá žádné právo mi balík nevydat jen kvůli tomu, co mám na sobě doma. Že neporušuji žádný zákon ani pravidlo, a pokud ho nevezmu, budu si stěžovat. Ustoupila o krok a po chvíli ticha balík podala. Nepoděkovala jsem a zavřela dveře.
Pak jsem to nenechala být
Ještě ten den jsem napsala na Českou poštu oficiální stížnost. Popsala jsem situaci, uvedla čas a jméno, které měla na průkazu. Odpověď mi přišla za několik dní. Ne že by se omluvili, ale slíbili, že věc prověří. Pošťačka se od té doby u nás už neobjevila.
Nešlo o župan, ale o princip
Nevím, jestli měla špatný den, nebo jestli se chtěla cítit důležitě. Ale bránit se vydání zásilky jen kvůli županu je urážlivé. Nežiju na ambasádě, ale ve svém bytě. A doma mám právo být oblečená tak, jak uznám za vhodné. Pokud to někdo nerespektuje, nemá v takové práci co dělat.
