Článek
Studené ráno a cizí člověk u dveří
Byla sobota dopoledne a doma jsem chodila zabalená v dece. Radiátory byly úplně studené a já už počítala, kolik mě oprava bude stát. Když zazvonil zvonek, skoro jsem běžela ke dveřím. Za nimi stál starší muž s brašnou a působil klidně, skoro až unaveně.
Ukázala jsem mu kotel a čekala jsem klasickou kontrolu, hledání závady a pak nepříjemnou část s cenou. Místo toho si jen tiše prohlížel potrubí, párkrát poklepal na kryt a pustil se do práce. Nepůsobil jako někdo, kdo potřebuje vysvětlovat každou drobnost.
Oprava trvala asi čtyřicet minut. Já seděla v kuchyni, pila studený čaj a poslouchala zvuky nářadí. Když se radiátory začaly zahřívat, skoro se mi chtělo brečet úlevou.
Okamžik, který jsem nečekala
Když přišel do kuchyně, automaticky jsem se zeptala, kolik dlužím. Připravila jsem si peněženku ještě dřív, než odpověděl. Jenže on zavrtěl hlavou a řekl, že nic nechce.
Myslela jsem, že si dělá legraci. Znovu jsem se zeptala a on jen pokrčil rameny. Řekl, že jestli opravdu chci něco udělat, mám jednou pomoct někomu jinému ze sousedství, kdo to bude potřebovat. Prý to tak dělá už roky. Jednou za čas se rozhodne, že někomu pomůže zdarma, aby mu zlepšil den.
Zůstala jsem stát s peněženkou v ruce a vůbec jsem nevěděla, co říct. Nebylo to patetické ani velkolepé. Řekl to úplně normálně, jako by mluvil o počasí.
Myšlenky, které mě pronásledovaly celý den
Když odešel, dům byl konečně teplý, ale já jsem pořád myslela na tu větu. Celý den jsem si říkala, jestli to myslel vážně, nebo jestli jen nechtěl řešit placení. Nakonec mi došlo, že na tom vlastně nezáleží.
Večer jsem šla vynést koš a potkala sousedku z přízemí, která se snažila dostat nákup do domu. Normálně bych jí jen podržela dveře a šla dál. Tentokrát jsem jí pomohla s taškami až do bytu. Nebylo to nic velkého, ale poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že jsem udělala něco správně bez toho, abych nad tím dlouho přemýšlela.
Od té doby si toho všímám víc. Když někdo potřebuje podržet dveře, pomoct s kočárkem nebo jen něco vysvětlit, automaticky zpomalím. Ne vždycky to udělám dokonale a někdy spěchám jako dřív. Ale ten moment v kuchyni se mi vždycky připomene.
Jedna věta, která zůstala ve vzduchu
Nejvíc zvláštní je, že si vlastně nepamatuju jeho obličej úplně přesně. Pamatuju si jen klid v jeho hlase a to, jak samozřejmě to řekl. Jako by to byla nejběžnější věc na světě.
Občas stojím večer u okna, dívám se na rozsvícená okna naproti a říkám si, kolik lidí tam řeší svoje malé katastrofy. Prasklé trubky, rozbité pračky, špatné zprávy po telefonu. A někde mezi tím možná chodí další lidé, kteří si místo peněz odnášejí jen tiché sliby, že ten řetěz někdo nepřeruší.
