Článek
Nevítané posměšky
Byl to obyčejný pracovní den. Venku byla zima, a tak jsem na sebe oblékla starší zimní kabát, který mám ráda hlavně kvůli jeho pohodlí. Už není nejnovější, ale pořád dobře slouží. Jakmile jsem vešla do obchodu, koutkem oka jsem si všimla, že dvě mladé prodavačky něco šeptají a hned poté se začaly smát. V první chvíli jsem tomu nepřikládala význam, myslela jsem si, že si vyprávějí nějakou historku. Jenže když jsem prošla kolem, jedna z nich si demonstrativně odkašlala a druhá pronesla nahlas něco o tom, že takový kabát už patří spíš na charitu.
Pocit trapnosti
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Najednou jsem měla pocit, že na mě všichni v obchodě hledí, i když to nebyla pravda. Nikdy jsem nebyla typ, který by si zakládal na značkovém oblečení, ale jejich smích mi připomněl nepříjemné chvíle ze školy, kdy jsem se občas stala terčem posměchu. Najednou se mi chtělo rychle nakoupit a zmizet, abych už jejich pohledy nemusela snášet.
Neočekávaná podpora
V tu chvíli se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Od regálu s pečivem se ozval klidný ženský hlas. Starší prodavačka, která tam zrovna rovná rohlíky, se otočila na ty dvě a řekla jim, že by se měly stydět. Dodala, že kabát rozhodně nevypadá špatně a že by si měly uvědomit, že pracují v obchodě, kde se má zákazník cítit vítaný. V tu chvíli se v obchodě rozhostilo ticho. Mladé prodavačky zrozpačitě sklopily hlavy a rychle se stáhly k pokladně.
Síla obyčejné věty
Najednou jsem se cítila úplně jinak. Ta jedna jediná věta, kterou řekla starší paní, měla obrovskou váhu. Už jsem si nepřipadala jako terč, naopak jsem cítila podporu. Poděkovala jsem jí a ona se jen usmála, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Řekla, že je smutné, když si mladí myslí, že mají právo hodnotit ostatní podle kabátu, místo aby se soustředili na svou práci a chování.
Odchod s jiným pocitem
U pokladny už bylo ticho. Prodavačky se mi vyhnuly pohledem a rychle markovaly nákup. Cítila jsem sice pořád trochu nepříjemný tlak v hrudi, ale zároveň i zvláštní úlevu. Vědomí, že se mě někdo zastal, mi pomohlo celou situaci ustát. Už jsem se necítila ponižená, spíš jsem měla pocit, že se karty obrátily a že trapně je spíš jim.
Zážitek, který zůstane
Když jsem odcházela z obchodu, uvědomila jsem si, že ten kabát vlastně nosím ještě raději. Připomíná mi, že nezáleží na tom, co si myslí někdo, kdo se posmívá. Důležité je, že existují lidé, kteří mají odvahu zastat se druhých i ve zdánlivě malé situaci. A i když jsem si tehdy šla jen pro chleba a máslo, odnesla jsem si domů pocit, že v tomhle světě pořád existuje obyčejná lidská slušnost.
