Článek
Když jsme řešili dědictví poprvé
Babička zemřela na jaře. Byt jsme zdědili tři. Já, moje máma a její bratr. První týdny to vypadalo normálně. Řešili jsme odhad ceny, realitku, termíny. Seděli jsme u stolu v bytě a listovali papíry.
Máma řekla: „Hlavně to prodejme rychle a bez stresu.“
Její bratr řekl: „Já se o to nechci hádat.“
Měla jsem pocit, že to zvládneme v klidu. Byt byl plný starých věcí, fotek a nábytku, který tam stál desítky let. Chodila jsem tam uklízet, větrat a balit věci, které jsme si chtěli nechat. Bylo zvláštní otevírat skříně a vědět, že už tam nikdy nepřijde.
Když přišly první výčitky
Napětí začalo nenápadně. Nejprve poznámkami o tom, kdo se o babičku staral víc. Pak jsme začali řešit, kdo platil věci kolem pohřbu. Byly to drobnosti, ale postupně se vracely.
Máma jednou řekla: „Já jsem tam jezdila každý týden.“
Její bratr odpověděl: „Já zase řešil věci, které nebyly vidět.“
Seděla jsem mezi nimi a měla pocit, že poslouchám něco, co už v nich bylo dávno. Jen to dřív nikdo neřekl nahlas. Do té doby jsme tyhle věci prostě nepočítali.
Prohlídky bytu
Když začaly prohlídky, chodila jsem tam většinou sama. Posílala jsem fotky, zprávy, informace z realitky. Odpovědi chodily krátké.
„Dobře.“
„Pošli smlouvu.“
„Kolik chtějí zálohu?“
Dřív jsme si psali běžné věci. Fotky jídla, historky z práce, plány na víkend. Teď už šlo jen o čísla a termíny. Jednou jsem napsala, že v bytě pořád voní stará skříň. Nikdo na to nereagoval.
Podpis smlouvy
Podepisovalo se v malé kanceláři. Přišli jsme každý zvlášť. Nikdo na nikoho nečekal. Seděla jsem tam a měla pocit, že nepodepisuji jen prodej bytu.
Když jsme odcházeli, máma řekla: „Pošli zprávu, až přijdou peníze.“
Řekla jsem: „Dobře.“
Venku jsem si sedla do auta a chvíli jsem jen seděla a dívala se před sebe. V hlavě jsem měla ten byt. Kuchyň, kde jsme seděli, okno do dvora, starý koberec v obýváku.
Po převodu peněz
Peníze přišly během pár dnů. Rozeslala jsem je podle dohody. Přišla jen potvrzení o přijetí. Nic víc.
Od té doby se vídáme málo. Když se potkáme, řešíme jen běžné věci. Práci, počasí, zdraví. Nikdo už neotevře téma bytu, ale pořád je mezi námi cítit.
Minulý týden jsem doma našla starou utěrku, kterou jsem si z bytu odnesla. Voněla pracím práškem a starým dřevem. Nechala jsem ji složenou v šuplíku mezi ostatními věcmi a nějak jsem neměla potřebu ji použít.
