Článek
Nepustil mě do autobusu
Když jsem přišla na zastávku a nastoupila k autobusu, čekala jsem, že mě řidič pustí dovnitř. Místo toho mě však překvapil pohledem, který mi zůstal v paměti. „Nepustím vás, máte špinavé boty,“ řekl, a zůstal nehnutě stát. Srdce mi začalo bušit rychleji a já se na něj jen zmateně dívala. Cože? Řidič mě odmítl pustit jen kvůli tomu, že moje boty nebyly dokonale čisté?
Smích cestujících
A to nebylo vše. Cestující, kteří stáli kolem, se začali smát. Většina z nich se na mě dívala, jako kdyby to, co se právě stalo, bylo úplně normální. Někteří si šeptali, jiní se smáli nahlas. Bylo to, jako kdybych se stala terčem nějaké trapné komedie, kde se všechny oči soustředily na mě. A já tam stála, jako úplný idiot, neschopná cokoliv říct. Pociťovala jsem nával frustrace a vzteku, který jsem nemohla zastavit.
Zůstala jsem stát
Řidič mi zavřel dveře před očima, aniž by se o něco pokusil. Cítila jsem, jak mi krev stoupá do hlavy a jak se mi v krku zvedá vlna hněvu. Nevěřila jsem tomu, co se stalo. Nešlo mi ani o ty špinavé boty, i když to znělo absurdně. Bylo to o tom, že jsem byla ponížena kvůli něčemu tak malichernému. Co když to byla nějaká zkouška? Nějaký způsob, jak se cítit důležitěji než ostatní?
Trapný pocit nakonec
Dívala jsem se na ten autobus, jak se rozjíždí a nechává mě tam stát. Když jsem se otáčela zpět k ostatním cestujícím, všimla jsem si, jak někteří z nich přestali smát, ale stále se na mě dívali s určitým podivným pohledem. Snažila jsem se uklidnit, ale vnitřně jsem byla naštvaná až do morku kostí. Jak může někdo posuzovat člověka podle něčeho takového?
Nebylo to jen o botách. Bylo to o pocitu, že jsem byla znevážena a že ostatní se baví na mém úkor. Ten pocit se nedal popsat slovy. Cítila jsem, jak mě všechny ty pohledy a smích tlačí k zemi. A i když jsem si nakonec vzala jiný autobus, věděla jsem, že ten den už nikdy nezapomenu.
