Článek
Začalo to nenápadně
Pracuji jako servírka už několik let a za tu dobu jsem zažila různé šéfy. Ten současný ale překonal všechny. Když mě před dvěma měsíci přijal do práce, tvářil se mile a dokonce mi slíbil, že pokud se osvědčím, přidá mi. Už po týdnu jsem si všimla, že se na mě dívá zvláštně. Kdykoliv jsem procházela kolem kuchyně, sjel mě pohledem od hlavy k patě a zasyčel něco pro sebe.
Nejdřív jsem to neřešila. Jenže pak si mě jedno odpoledne zavolal k baru a naštvaně mi oznámil, že si na mě hosté stěžují. Údajně mi padají vlasy do talířů a někdo prý dokonce odmítl zaplatit účet, když si jeden našel v polévce. Přísahala bych, že to není pravda, protože mám vlasy vždy svázané do drdolu a ještě je schovávám pod síťku.
Obviňování pokračovalo
Další dny se to stupňovalo. Šéf začal chodit po place a kontroloval každý můj krok. Jakmile jsem se ohnula k hostům, okamžitě mě napomenul, ať si dám pozor na vlasy. Jednou dokonce přiběhl k mému stolu a přede všemi zakřičel, že jestli najde ještě jeden jediný vlas, letím. Cítila jsem se hrozně ponížená, ale bála jsem se mu odporovat. Potřebovala jsem peníze a v okolí nebylo moc jiných možností.
Jenže uvnitř mě to užíralo. Začala jsem mít problém usínat a každé ráno jsem se budila s odporem, že musím zase do práce. V hlavě mi pořád zněla jeho slova a všimla jsem si, že i kolegyně se na mě dívají skrz prsty, jako bych byla nějaká špindíra.
Nápad přišel v noci
Jednou večer, když jsem seděla u zrcadla a dívala se na své tmavě hnědé vlasy, napadlo mě něco bláznivého. Říkala jsem si, že jestli mě chce dál obviňovat, měla bych mu to nějak oplatit a zároveň dokázat, že ty vlasy prostě nejsou moje. Rozhodla jsem se, že si je obarvím. Ne na blond ani na černo, ale na modro. Takovou barvu by si žádná z kuchařek ani hostů nevšimla jen tak.
Hned druhý den jsem vyrazila do drogerie a koupila si sytě modrou barvu. Kadeřnici jsem se svěřila, co mě k tomu vedlo, a jen se smála, že prý se těší na výraz mého šéfa.
Jeho výraz stál za to
Když jsem přišla do práce s čerstvě obarvenými vlasy, všichni na mě civěli. Kolegyně se usmívaly, hosté si mě prohlíželi a jeden kluk od stolu mi dokonce pochválil odvahu. Šéf na mě ale hleděl, jako kdybych mu právě převrátila svět vzhůru nohama. Vůbec nevěděl, co říct.
První den neřekl ani slovo, jen mě pozoroval a mračil se. Druhý den už si mě zavolal do kanceláře a chvíli mě propaloval pohledem. Pak jen tiše řekl „Tak už je jasné, že ty vlasy v polévce nejsou tvoje“ a pustil mě zpátky na plac.
Konečně klid
Od té doby mám od něj pokoj. Nejen že mě přestal obviňovat, ale dokonce začal být zase milý a občas se na mě i usměje. Kolegové mi začali říkat modrá víla a hosté se mě často ptají, kde jsem vzala tak krásnou barvu.
