Článek
Pocit, že nás někdo sleduje
Náš dům stojí vedle staršího rodinného domku. Bydlí tam starší muž, který tráví hodně času venku. První týdny jsem si všímala, že kdykoliv jdu na zahradu, stojí u plotu nebo sedí u okna směrem k nám.
Nejdřív jsem si říkala, že je to náhoda. Jenže časem jsem si začala všímat, že si nás opravdu všímá. Když jsme sekali trávu, byl venku. Když jsme grilovali, byl venku. Když jsem věšela prádlo, taky.
Začalo mi to být nepříjemné. Měla jsem pocit, že nemáme žádné soukromí. Doma jsem o tom mluvila několikrát. Partner to bral víc v klidu, ale mně to vadilo hodně. Jednou jsem dokonce řekla, že si připadám jak ve výloze.
První kontakt, který nic nezměnil
Po asi měsíci jsme se potkali u branky. Pozdravil nás a zeptal se, jak se nám bydlí. Byl milý, ale působil dost uzavřeně. Řekl jen jednu větu, která mi zůstala v hlavě: „Tady je klid, ale člověk musí dávat pozor.“
Nevěděla jsem, co tím myslí. Přišlo mi to zvláštní. Spíš mě to ještě víc znervóznilo. Pořád jsem měla pocit, že nás kontroluje. Začala jsem zatahovat závěsy i přes den a na zahradě jsem se necítila úplně uvolněně.
Noc, která všechno změnila
Jednou v noci mě probudil hluk. Nejdřív jsem myslela, že se mi to zdá. Pak jsem slyšela kovový zvuk od zahrady. V tu chvíli jsem ztuhla. Partner spal a já ho okamžitě vzbudila.
Než jsme stihli vstát z postele, rozsvítilo se venku světlo. Pak další. A ozval se křik. Muž od vedle stál na své zahradě a svítil baterkou směrem k našemu plotu. Křičel, ať okamžitě vypadnou.
Pak jsme slyšeli kroky a někdo utíkal pryč. Policie přijela asi za deset minut. Podle stop u plotu se někdo snažil dostat na naši zahradu zezadu, kde není z ulice vidět.
Co jsme se dozvěděli potom
Druhý den nám soused řekl, že už si pár dní všiml, že se kolem večer pohybuje cizí člověk. Prý proto večer víc koukal z okna a chodil ven. V tu noc prý zaslechl zvuk u plotu, tak rozsvítil a vyběhl ven.
Najednou mi došlo, že nás vlastně nehlídal ze zvědavosti. Spíš ze zvyku. Je z generace lidí, kteří sledují, co se kolem děje. Možná i proto, že žije sám.
Bylo mi trapně, jak jsem ho v hlavě odsuzovala. Nikdy nám nic neudělal. Jen byl prostě pořád venku a všímal si okolí.
Jak se změnil náš vztah
Od té doby ho zdravím úplně jinak. Občas prohodíme pár vět. Není to člověk na dlouhé povídání, ale už v něm nevidím někoho, kdo nám narušuje prostor.
Spíš někoho, kdo tam prostě je. A kdo si všímá věcí, které my přehlédneme.
Zahradu si užívám zase normálně. Jen občas, když večer věším prádlo a zahlédnu světlo u vedlejšího domu, mám zvláštní pocit klidu, který bych dřív vůbec nečekala.
