Článek
Jak to na mě působilo zvenku
Kavárna vypadala z ulice příjemně. Světlo, čisto, pár lidí uvnitř. Nepůsobila snobsky ani studeně. Přesně ten typ místa, kam si člověk zajde bez přemýšlení. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř s tím, že se nejdřív rozhlédnu a pak si sednu.
Uvnitř bylo klidno. Obsluha stála za pultem, bavila se mezi sebou. Nečekala jsem žádné vítání, jen normální lidskou reakci. Udělala jsem pár kroků do prostoru kavárny a rozhlížela se, kde je volno.
Ta věta
Ještě než jsem se stihla rozhodnout, kam si sednu, ozvalo se zpoza baru:
„Tady se nejdřív objednává, nemůžete si jen tak chodit po kavárně.“
Bylo to řečeno zvýšeným hlasem, bez pozdravu a bez pohledu. Ne jako informace, ale jako napomenutí. Jako bych byla někdo, kdo přišel porušovat pravidla, ne zákaznice, která si chce dát kávu.
Zůstala jsem stát
V tu chvíli jsem se zarazila. Ne proto, že bych nevěděla, co mám dělat, ale proto, že mi došlo, jak se cítím. Trapně. Nechtěně. Jako bych obtěžovala. Ta věta nebyla o systému objednávek. Byla o přístupu.
Najednou jsem si uvědomila, že se mi vůbec nechce zjišťovat, jakou mají kávu, kolik stojí nebo kde se sedí. Ten pocit, se kterým jsem přišla, byl pryč. A nic ho už nemohlo vrátit.
Rozhodnutí bez dramat
Nestála jsem tam dlouho. Nečekala jsem, až si mě někdo všimne. Nešla jsem si stěžovat ani vysvětlovat, že jsem v kavárně poprvé. Otočila jsem se a šla ke dveřím. Nikdo nic neřekl. Nikdo se nezeptal, jestli něco chci. Prostě jsem odešla.
Venku jsem se na chvíli zastavila. Ne proto, že bych litovala. Spíš proto, že mě překvapilo, jak rychlé to celé bylo. Jedna věta. Jeden tón. A hotovo.
Proč mi to vlastně vadilo
Nešlo o to, že by mě někdo urazil sprostě. Šlo o pocit, že jsem byla okamžitě zařazená do role někoho, koho je potřeba usměrnit. Bez snahy, bez empatie, bez obyčejného lidského kontaktu. A přesně tohle já v kavárně nechci zažívat.
Když si jdu sednout na kávu, nechci mít pocit, že musím znát interní pravidla ještě předtím, než si sundám kabát. Nechci být peskovaná za to, že jsem udělala dva kroky špatným směrem.
Co mi běželo hlavou cestou pryč
Cestou domů jsem si uvědomila, kolikrát jsem podobné situace přešla. Kolikrát jsem zůstala, i když mi nebylo příjemně, jen abych nebyla za tu citlivou. Tentokrát jsem to udělala jinak. A bylo to překvapivě lehké.
Možná si tam někdo řekne, že zákaznice dneska nevydrží ani jednu poznámku. Jenže já jsem nepřišla testovat svou odolnost. Přišla jsem si dát kávu.
Jedna zavřená kapitola
Je zvláštní, jak rychle se některá místa vymažou z hlavy. Ta kavárna pro mě skončila v okamžiku, kdy za mnou zaklaply dveře. Nezůstala pachuť, vztek ani potřeba to dál řešit. Jen tiché potvrzení, že někdy opravdu stačí jedna věta, aby člověk věděl, že tady už se posazovat nebude.
