Článek
Seznam přišel v neděli večer
Před Eminými sedmými narozeninami mi Lucie, žena našeho syna Petra, poslala zprávu se seznamem dárků. Bylo na něm přesně napsané, co má Ema dostat: stavebnice s draky za patnáct set, dětská sluchátka a poukaz do knihkupectví. Pod tím stálo, že jiné dárky děti nedostanou, protože doma nemají místo a nechtějí hromady laciných hraček. S Karlem jsme si to přečetli dvakrát. Nejsme bohatí, ale na dárek pro vnučku jsme vždycky něco našli. Jen nám patnáct set za jednu stavebnici přišlo hodně, zvlášť když nedávno měl narozeniny i vnuk Matěj a Vánoce byly za rohem.
Koupila jsem podobnou stavebnici ze stejné řady, jen menší a levnější. Ema měla draky ráda, pořád kreslila ještěrky a příšery. Doma jsem ji zabalila do papíru s hvězdami a těšila se, až ji uvidí. U jejich dveří nás Lucie přivítala, vzala balíček z mých rukou a odnesla ho do pokoje. Řekla, že Ema teď řeší jiné hračky a že tahle by jen ležela ve skříni. Ema se na nás usmála, ale balíček nedostala. Sedli jsme si ke stolu a já měla pocit, že jsem přinesla něco nevhodného.
Stavebnice se objevila později
Asi o měsíc později jsem Emu vyzvedávala ze školy, protože Lucie měla lékařskou prohlídku. Cestou jsme se bavily o tom, co si doma hrají. Ema se najednou rozpovídala, že tu stavebnici s drakem dostala až večer, když jsme s Karlem odjeli. Prý si s Matějem stavěli hrad a drak hlídal poklad. Neřekla to nijak slavnostně, prostě mi to vyprávěla jako běžnou věc. Mně se ale vybavilo, jak Lucie u dveří tvrdila, že o ni Ema nestojí. Napadlo mě, jestli to nebylo proto, aby příště dostala dražší dárek podle seznamu. Tuhle myšlenku jsem nejdřív zahnala, nechtěla jsem si kazit vztah podezíráním.
Jenže jsem si začala vzpomínat na jiné narozeniny. Předloni jsme Matějovi koupili puzzle a Lucie ho odložila s tím, že ho děti neumí složit. Později jsem ho viděla v jejich obýváku. Minulý rok jsme přinesli knížku, kterou Ema chtěla, a Lucie řekla, že už ji má. Přitom Ema mi pak ukazovala, jakou má na ni záložku.
Matějův seznam a balíček v mé ruce
Před Matějovými pátými narozeninami přišel další seznam. Tentokrát v něm byla dřevěná železnice za dva tisíce a odrážedlo. Lucie psala, že děti mají dostávat jen věci z jejich seznamu, jinak se prý ztrácí přehled. Přečetla jsem to jednou a odložila telefon. S Karlem jsme se dohodli, že tentokrát koupíme dárek, který Matěje opravdu potěší, a předáme ho přímo jemu. Vybrali jsme velké dřevěné puzzle s bagry a k tomu knížku o stavbách. Dohromady to stálo necelých sedm set korun.
Na oslavě jsem balíček držela v ruce, dokud Matěj nepřišel ke mně. Pak jsem mu ho podala. „Tohle je pro tebe, Matěji.“ Chvíli ho držel, než se mu podařilo roztrhnout papír. Uvnitř byla přesně ta knížka, kterou jsme mu četli u nás doma, a puzzle s bagrem, který měl rád. Lucie přišla blíž a podívala se na balíček. „To není na seznamu,“ řekla. Nepohádala jsem se s ní. Jen jsem si sedla k Matějovi na zem a pomohla mu vyskládat první kusy. Karel přinesl židli a zůstal s námi. Lucie chvíli stála opodál, pak odešla do kuchyně.
Dárek už nikdo neodnášel
Matěj si puzzle skládal celé odpoledne. Když přišel čas krájet dort, nechtěl ho opustit. Lucie byla zdvořilá, ale mluvila se mnou jen o jídle a počasí. Cestou domů mi Karel řekl, že by měl synovi vysvětlit, co se dělo. Já už žádné vysvětlování nepotřebovala. Věděla jsem, co jsem viděla, a děti měly dárek.
Od té doby jsem seznamy nečetla jako příkazy. Když přišel další, otevřela jsem ho, abych věděla, co děti zajímá, ale rozhodovala jsem se podle svého. Kupovala jsem dárky v ceně, kterou jsme s Karlem mohli vydat, a předávala je dětem osobně. Lucie to jednou zkusila znovu, když chtěla Emin dárek odnést do pokoje. Ema už ho ale držela v ruce a nechtěla pustit. Lucie nic neřekla.
