Článek
Zahrada jako moje jistota
Na zahradu jsem vždycky spoléhala. Když mi před lety umřel manžel, zůstala jsem v domě sama. Práce kolem stromů a záhonů mi pomáhala přežít nejtěžší chvíle. Každý rok jsem si pěstovala ovoce, část jsem zavařovala, část rozdávala sousedům. Byla to moje radost, moje úsilí. Jenže loni v létě jsem si začala všímat, že něco nesedí. Některé větve byly skoro prázdné, a přitom ještě ani nezačala pořádná sklizeň.
Nejdřív jsem si říkala, že to budou ptáci nebo vítr. Ale stopy v trávě a polámané větvičky mluvily jasně. Někdo přelézal plot. Podezření padlo na souseda, pana Novotného. Bydlí sám, důchodce, vždycky měl potřebu vědět, co se kde děje. Jednou mezi řečí pronesl, že mám letos „zvlášť pěkné hrušky“ a tak zvláštně se u toho podíval směrem k plotu. Od té chvíle jsem začala být ostražitější.
Fotopast jako tichý svědek
Když k nám o víkendu přijela dcera, svěřila jsem se jí. Nechtěla jsem vyvolávat hádky ani podezírání bez důkazů. Dcera přivezla fotopast, kterou používali v práci na stavbě. Schovaly jsme ji do hustší větve jabloně s výhledem na plot. Za dva dny jsme měly jasno. Fotky zachytily pana Novotného, jak se v podvečer přibližuje k našemu plotu, přelézá ho, obhlíží okolí a trhá ovoce, které si vkládá do látkové tašky.
Nebyl to žádný zkrat, žádné „šel náhodou kolem“. Bylo vidět, že to měl promyšlené. Počkal, až se setmí, a choval se opatrně. Ale ne dost na to, aby ho fotopast nechytila. Stála jsem nad těmi snímky a cítila směs vzteku, smutku a zadostiučinění. Byl to zloděj. A přitom mě celé roky zdravil, občas si půjčil hrábě, jednou dokonce přinesl buchtu od své neteře.
Veřejné odhalení
Chtěla jsem, aby si uvědomil, že to není jen drobná klukovina. Tohle byla krádež. A tak jsme vzaly nejjasnější fotografii, vytiskly ji a přidaly krátký popisek: „Přistižen při krádeži ovoce – vlastní zahrada není samoobsluha“. Šla jsem s tím na obecní úřad. Známe se s paní, co tam pracuje, a ta po chvíli váhání souhlasila, že to vyvěsí na úřední desku.
Bylo to odvážné, ale nelituju. Vesnice není velká. Do dvou dnů o tom mluvili všichni. V obchodě, na zastávce, u kostela. Lidé se mě ptali, co se stalo, a když jsem jim ukázala další snímky, většina jen pokývala hlavou. Nešlo o pomluvu, byl to fakt. A pan Novotný? Ten se mi několik dní vyhýbal. Nechodil do hospody, neposedával na lavičce před domem. Poprvé za roky byl zticha.
Změna bez slov
Po týdnu jsem našla v poštovní schránce obálku. Uvnitř byl lístek s několika slovy: „Omlouvám se. Byl to hloupý nápad.“ Nebylo tam jméno, ale nebylo třeba. Od té doby mám od něj pokoj. Už mi nic nemizí, a i když mě nezdraví jako dřív, alespoň si hledí svého. A já mám zpátky klid. Ovoce sklízím sama, bez obav. Nejde jen o pár hrušek nebo švestek. Jde o respekt. A ten si musí člověk někdy vybojovat, i kdyby to mělo být přes fotopast a nástěnku na úřadě.
