Článek
První problémy
Když jsme si s manželem zařídili vyhrazené parkovací místo, brali jsme to jako velkou úlevu. Už žádné věčné objíždění sídliště a hledání, kde zaparkovat po návratu z práce. Jenže hned po několika dnech jsme zjistili, že soused z vedlejšího vchodu má jiný názor. Stoupl si tam se svým starým autem a dělal, jako by to byla samozřejmost. Nejprve jsme si mysleli, že jde o omyl, tak jsme mu to chtěli říct v klidu.
Slušná domluva nestačila
Oslovili jsme ho několikrát. Jednou jsem ho zastavila u vchodu a vysvětlila mu, že místo je placené a určeno jen pro nás. Jen mávl rukou a pronesl, že když přijede pozdě, nikde jinde není místo. Druhý den tam stálo jeho auto znovu. Manžel mu zanechal lístek za stěračem, ale ani to nepomohlo. Po týdnu opakovaných rozhovorů a ignorace nám došla trpělivost.
Když dojdou slova
Nebyla jsem typ člověka, co by chtěl hned dělat scény. Ale pokaždé, když jsem se vracela s nákupem a viděla na našem místě jeho vůz, rostla ve mně bezmoc. Volat policii jsme tehdy nechtěli. Nechtěli jsme se tahat po úřadech ani čekat na strážníky, kteří by to stejně vyřešili jen domluvou. Bylo jasné, že si dělá, co chce. Jednoho večera, když opět stál tam, kde neměl, jsme se s manželem rozhodli jednat.
Nápad, který fungoval
Nebyl to promyšlený plán. Prostě jsme při pohledu na jeho auto řekli, že takhle už to dál nepůjde. Vzali jsme pumpičku a trochu jsme povolili ventilky na jeho kolech. Ne tak, aby to poškodilo auto, ale dost na to, aby ráno nikam neodjel, dokud je znovu nedopumpuje. Nebylo to příjemné, třásly se mi ruce, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Měla jsem pocit, že jsme se konečně bránili.
Reakce souseda
Ráno jsem šla do práce a koutkem oka zahlédla, jak u auta stojí a nechápavě kouká na spadlá kola. Byl naštvaný, ale nic neřekl. Jen se pomalu trápil s pumpou a pak s autem odjel. Od té doby si dával pozor. Nechci tvrdit, že to bylo správné, ale zabralo to. Už nikdy se na našem místě neobjevil a klid, který jsme od té chvíle měli, stál za to.
Ticho, které jsme potřebovali
Bylo zvláštní, jak rychle se situace uklidnila. Stačilo jediné ráno, kdy pochopil, že trpělivost má své hranice. A i když jsme pak kolem sebe chodili bez pozdravu, měla jsem z toho dobrý pocit. V garáži jsme konečně parkovali tam, kde jsme měli, a večerní návraty domů už nebyly plné nervů. Ten tichý konec pro nás znamenal víc než jakákoli další hádka.
