Článek
Auto pryč
Byla sobota dopoledne a v ulici se nedalo zaparkovat. Manžel zastavil před sousedovým vjezdem, jen na chvíli, než pomůže s nákupem. Než jsme se vrátili, auto bylo pryč. Policie nám potvrdila, že odtah nahlásil soused. Ten stál před domem s rukama v kapsách a jen se usmíval.
Manžel musel zaplatit několik tisíc, aby auto dostal zpátky. Cítila jsem trapnost i vztek zároveň. On mlčel, ale poznala jsem, že to v něm vře.
Jeho místo
Soused měl jeden zvyk. Ačkoli šlo o veřejné parkovací místo, choval se, jako by patřilo jemu. Každý, kdo tam stál, byl okamžitě špatný. Ráno odjel do práce a večer se vracel přesně tam. Když bylo místo obsazené, dokázal klidně stát uprostřed silnice a čekat, dokud se neuvolní.
Manžel to věděl. A když jednou soused ráno odjel, jen klidně řekl: „Tak teď tam zaparkuju já.“ Místo auta ale přivezl malý přívěsný vozík. Postavil ho přesně na „jeho“ místo, zamkl ho zámkem a šel domů.
Týdny ticha
Soused se ten den vrátil a našel tam vozík. Nejdřív zazvonil. Pak bušil. Nakonec si stěžoval na úřadě. Jenže to místo bylo veřejné a manžel měl všechno v pořádku. Vozík tam mohl stát tak dlouho, jak chtěl. Policie mu jen vysvětlila, že nemůže nikoho nutit, aby z veřejného místa odjel.
Další dny se opakovaly stejné scény. Soused stál uprostřed silnice, kroutil hlavou a někdy mluvil sám pro sebe. My jsme se dělali, že ho nevidíme. Po týdnu přestal zdravit úplně. Po dvou týdnech zaparkoval o ulici dál. A po třech už jen tiše přecházel kolem.
Malá, ale přesná pomsta
Po měsíci manžel vozík odvezl. Soused tam hned druhý den zaparkoval, jako by si chtěl své místo znovu „zabrat“. Jenže od té doby už nikdy nevolal policii, ani když měl někdo zaparkované trochu křivě.
Někdy mám pocit, že ten vozík změnil víc než všechny hádky dohromady. Stačilo jedno malé gesto, aby pochopil, že veřejné místo není soukromé území. A když teď jdu kolem a vidím jeho auto stát o pár metrů vedle, vždycky se musím v duchu usmát. Protože spravedlnost někdy přijede na přívěsu.
