Článek
Když někdo přiveze flotilu
Bydlím na sídlišti, které bylo stavěno v době, kdy lidé vlastnili maximálně jedno auto na rodinu. Parkoviště tomu odpovídá. Dvacet míst pro celý dům, žádná vyhrazená stání. Většinu času to nějak fungovalo. Sem tam jsme museli parkovat trochu dál, ale nic dramatického. Pak se ale nastěhoval nový soused.
Nejdřív to vypadalo nevinně. Přijel s jedním autem. Pak přibyla dodávka. Pak starší kombík. Pak další. Nakonec pět vozidel, která stála roztroušeně po celém parkovišti. Každé večer zabral několik míst, často ne úplně ohleduplně. Malým vozem si běžně stoupnul tak, že znemožnil zaparkovat dvěma dalším autům. A zbytek lidí z domu si mohl hodit korunou, kdo bude kroužit po okolí.
Marné pokusy o domluvu
Zprvu jsem si říkal, že to třeba nebude trvalý stav. Možná si jen něco přechodně přivezl, možná ta auta brzy odveze. Ale jak šly týdny, začínalo být jasné, že je to nový standard. Sebral jsem odvahu a jednoho dne se ho slušně zeptal, jestli by nešlo některá auta nechávat jinde. Jen pokrčil rameny a řekl, že má všechna auta přihlášená, jsou provozuschopná a parkuje tam, kde je místo.
Zkusil jsem to přes výbor SVJ. Ale protože parkoviště není rozdělené na konkrétní místa, nikdo nemohl zakročit. Pravidla říkají, že kdo přijede dřív, ten má výhodu. Žádná regulace, žádná páka, jak to řešit. Jen frustrace nás ostatních.
Malá parkovací vzpoura
Jednoho dne jsem přišel z práce o něco dřív než obvykle. A k mému překvapení byla dvě místa vedle sebe volná. Stál jsem tam několik vteřin a pak mě to napadlo. Najel jsem tak, že jsem zabral obě místa najednou. Zcela úmyslně. A večer jsem sledoval, jak Martin s jedním ze svých aut projíždí parkovištěm a odjíždí pryč.
Další den jsem to udělal znovu. A pak znovu. Ne vždy to vyšlo, ale kdykoli byla šance, udělal jsem to. Někdy jsem stál trochu šejdrem, někdy přesně uprostřed. Nebyl to hezký pohled, ale účel to splnilo. Po pár dnech se přidali i další sousedi. Nikdo nahlas nic neřekl, ale podle rozestavení aut bylo jasné, že v tom nejsem sám.
Jak to dopadlo
Po týdnu začal být Martin nervózní. Jedno ze svých aut přestěhoval na trávu u chodníku. Další zmizelo úplně. Možná ho odvezl k rodičům, možná si pronajal garáž. Zůstal jen s dvěma auty na parkovišti, která už alespoň parkovala rozumně. Neřekl mi ani slovo. Jen jednou jsem měl za stěračem lístek: „Tady nejsi na svém dvorku.“ Psáno bez podpisu, ale bylo jasné, od koho to je.
Nešlo mi o pomstu. Jen o kousek spravedlnosti. O to, aby lidé nemysleli jen na sebe. Nechtěl jsem válku, ale nehodlal jsem být jediný, kdo každý večer objíždí blok. Malá změna taktiky stačila k tomu, aby se poměry vrátily do normálu.
Dnes už parkuju klidně. Nemusím nikam dojíždět pěšky a večer netrávím objížděním okolí. A i když vím, že to nebylo zrovna podle pravidel slušnosti, někdy je třeba ukázat, že se člověk umí ozvat. Třeba i trochu netradičně.
