Článek
Začalo to hned po nastěhování
Pamatuju si první den. Stála jsem u schránek, ruce plné letáků a klíčů. Dveře výtahu se otevřely a ona vyšla ven. Podívala se skrz mě, jako bych tam vůbec nebyla. Řekla jsem dobrý den. Nic. Jen ticho a kroky po chodbě.
Neřešila jsem to. Říkala jsem si, že má třeba špatný den. Jenže další týdny byly stejné. Potkávaly jsme se pravidelně. Na schodech, u popelnic, před domem. Nikdy nic. Ani kývnutí hlavou.
Jednou jsem to zkusila znovu. Řekla jsem: „Dobrý den, bydlím naproti.“ Jen se otočila a odešla. Ten moment mi zůstal v hlavě dlouho. Připadala jsem si trapně, jako bych udělala něco špatně, aniž bych věděla co.
Dvacet let ticha
Časem jsem si zvykla. Brala jsem ji jako součást domu. Něco jako starý výtah, který občas zlobí, ale stejně ho používáte. Když jsem šla s nákupem, uhnula jsem jí z cesty. Když jsme čekaly na výtah, dívala jsem se do mobilu.
Mezitím se mi změnil život. Rozvod, nová práce, zdravotní potíže, návrat do normálu. Ona byla pořád stejná. Stejný výraz. Stejné mlčení.
Ostatní sousedé mě normálně zdravili. Povídali jsme si o počasí, o opravách domu, o tom, komu zase nejde voda. Jen ona nic. Občas jsem přemýšlela, jestli si mě s někým nespletla. Nebo jestli jsem jí někoho nepřipomínala.
Pak jsem to pustila z hlavy. Dvacet let je dlouhá doba na to, abyste řešili cizí mlčení.
Náhodné zjištění
Zlom přišel úplně obyčejně. Stála jsem před domem a bavila se s jinou sousedkou. Povídaly jsme si o rekonstrukci balkonů. Pak se na mě podívala trochu zvláštně a řekla, že nechce drbat, ale že bych asi měla vědět, co se o mně říká.
Nechápala jsem.
Řekla mi, že ta žena roky vypráví, že jsem namyšlená, že se s nikým nebavím a že dělám, jako že jsem něco víc. Prý jsem se po nastěhování s nikým nechtěla seznamovat.
Zůstala jsem stát jak opařená. Řekla jsem jen: „Já ji přece zdravila vždycky.“ Sousedka pokrčila rameny a řekla, že ona to slyšela mockrát.
Když jsem ji potkala potom
Ten večer jsem ji potkala u schránek. Poprvé po letech jsem měla chuť něco říct. Ale nešlo to. Jen jsem otevřela schránku a hledala dopisy, které tam ani nebyly.
Ona stála vedle mě a pak řekla, jestli tam mám balík. Jen jsem zakroutila hlavou. Hlas měla úplně normální. Jako by mezi námi nikdy nic nebylo.
Chtěla jsem říct, že mě to mrzí, jestli jsem někdy působila odtažitě. Chtěla jsem se zeptat, proč se mnou nikdy nemluvila. Nakonec jsem neřekla nic.
Jak to je dnes
Od té doby ji občas slyším, jak se baví s jinými sousedy. Směje se, řeší běžné věci. Vedle mě zase chodí potichu. Už mi to nepřijde zvláštní. Spíš prázdné.
Minulý týden jsme jely spolu výtahem. Krátká jízda, pár pater. V zrcadle jsem viděla, jak si upravuje vlasy a dívá se na displej s čísly pater. Když se dveře otevřely, jen řekla, že výtah dneska jede pomalu.
Já přikývla a šla domů. V kuchyni jsem pak dlouho stála u linky a koukala z okna na dvůr, kde někdo větral peřiny a někdo venčil psa. Všechno bylo úplně obyčejné a tiché, jako většinu těch let.
